Možná jste si pod tímto názvem představili, že vám zde předložíme návod, jak psát a ještě k tomu tvůrčí cestou. Kdo si toto myslel, je na omylu.
Pod tímto názvem se skrývá příběh spisovatele ve středních letech, který vyučuje kurzy tvůrčího psaní na jedné nejmenované škole. Jedná se tedy o knihu známého autora, Michaela Viewegha, který v ní podle svých slov popisuje, jak je těžké v Čechách napsat - a koneckonců také prožít - cituplný příběh.
Knížku jsem přečetla během cesty autobusem z Ktiše do Sušice. Kdo chce, ať si spočítá, jak dlouho mi to trvalo. Vyjížděla jsem v 7:39 a v Sušici jsem byla ve 13:10 ... S malou klimbavou zastávkou a přestávkou na bagetu. Pouhých 140 stran také přispělo k rychlému přečtení. Je ovšem pravdou, jak rychle tuto novelu přečtete, tak ji také zapomenete. Je to krásná oddechovka. Ovšem, kdo by si myslel, že se jedná o nějaký „brak", to si netroufám říct. Spíš se podle mého názoru autorovi povedlo zachytit přesně to, co chtěl. Pomíjivost, touhu po citu, realitu dnešní společnosti. Jde o skvělé odreagovaní s typickým Vieweghovským humorem, který je nenucený a zapadá do jednoduchého příběhu z běžného života.
Postavami děje jsou spisovatel Oskar, kritik Lumír a studenti z kurzu tvůrčího psaní - Jakub, Lucie, Jasmína, Kamil, Anička, Eva a Simona.
Na začátku knihy je prolog, ve kterém se společně baví kritik, nakladatel a spisovatel o nové knize. Spisovatel přichází s nápadem napsat knihu s názvem Lekce tvůrčího psaní, který chce napsat autenticky v jeho hodinách tvůrčího psaní, chce těžit ze zkušenosti s novými studenty. Je to pro něj zároveň adrenalin, nikdy totiž nemůže vědět, jací lidé se mu tam sejdou. Po prologu začíná samotný děj novely. Oskar se snaží předat své zkušenosti s psaním studentům v kurzu, ve kterém ho nadchne nadaný student Jakub. Posléze i Jakubova „adoptivní" matka Lucie, která se na scénu dostává velmi roztomilým způsobem a vnáší do Oskarových přednášek nový náboj. Když čteme dál, zamyslíme se možná i nad vzrůstajícím vztahem mezi Lucií a Oskarem. Ten je ovšem čistě platonický, protože Oskar je šťastně ženatý, má dceru a nemíní tento stav, ač podle trendu by to nebylo překvapení, měnit. Citové pouto a jakási lidskost mezi nimi je.
Anička je milenkou ženatého kritika Lumíra, který své manželství považuje za stereotyp. Anička otěhotní a zmatený Lumír, který by se nejraději nevázal a dál setrvával v podhoubíčku zdánlivě dokonalého manželství, se snaží urovnat si myšlenky a možná oddálit odpovědnost, a tak Aničku „šoupne" Oskarovi do kurzu, aby se zabavila a přišla na jiné myšlenky.
Mohli jsme si tedy všimnout, že se v příběhu proplétá několik dějových linií. Ovšem se nemusíte bát, že byste se v nich ztratili, jsou naprosto přirozené a jednodušše pochopitelné.
Zvláštním dojmem působí postava Jasmíny, která není podle mého názoru dostatečně propracovaná. Na kurzu se objeví pouze jednou a odchází z něj uraženě. Působí nešikovně a lacině. Posléze je náhle reportérkou bulvárního plátku a komplikuje Oskarovi, ale i Lumírovi život ... V případě Lucie ovšem autor překvapí životní situací, kterou Lucie prožívá a nikoho by to během čtení vůbec nenapadlo, jaký životní osud jí autor připravil, ovšem je to nenucené a přirozené. Čtenář to příjme a je rád, že mohl odhalit aspoň jedno tajemství tak tenké knihy.
Novela končí epilogem, kde se znovu potkávají postavy kritika, nakladatele a spisovatele. Mluví spolu o již vyšlé knize a o tom, jaká na ní bude kritika ...
Celý příběh působí reálně a běžně. Člověk z něho má pocit, že je autorovi blízko, že se mu dostal pod kůži. Chápe jeho postoje a zmatky, vědomosti i stesky. Oskar, potažmo autor, nám vypráví, jak píše svoje knihy, je k nim i sebekritický a vykresluje zde krásně různé typy lidí a jejich motivace. Kam až je například Simona schopná zajít, když se opije. Výborně se mu podařilo propojit svět fikce se světem reality, zároveň ukazuje světlo kritiky a celkový pohled na dnešní psaní v bulváru.
U knihy se dá skvěle relaxovat a odreagovat. Každý v ní najde své a nebude se nudit. Rozhodně od ní neočekávejte hluboké filozofické nazírání na svět, ale jen běžné životní události, které dokážou člověka rozesmát, zamyslet se, odpočinout si.
hej, no, ono to není tak daleko, ale spojem je to ouplně strašný ... húú, autem za hoďku něco ...
Pěkně jsi to napsala, Vendy :) Ale netušila jsem, že je to z Ktiše do Sušice takovej lán světa!
díky za hezký typ, připomíná mi to Povídky od Svěráka. taky je to o osudu obyčejných lidí a dá se to přečíst taktéž během jedné cesty. můžeme povyměňovat ?:-)
Blaničko: můžeme, až se zas uvidíme, což nevím, kdy bude :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.