Deník z čaje

Dnešní den, 21.6.2012, se nese ve víru příprav na víkend. Spousta lidí se schovává v různých restauracích, nebo doma pod dekou a taky u fotbalu. Kde se dnes schovávám já a jestli je to kulturní, se můžete dozvědět níže.

Čajový ateliér

Že se nemohu za daných okolností ve svém privátě soustředit, není pro mé kamarády tajemstvím, a tak jsem se až dodnes utíkala k prázdným návštěvám ne smradlavých putyk, ale pěkných restaurací a relativně konzumních míst Českobudějovicka. Zaplnila jsem možná v sobě jakousi stále nekončící sociální prázdnotu a touhu po společnosti. No jo, když ta společnost ale něco stojí … Zbožně by bylo hezké říct, že každou chvíli cítím přítomnost Boha a tím dosvědčit, že prázdno v mém životě se vlastně nemůže vyskytovat. Možná se nacházím v nějakém období prázdnoty, možná jsou to jen erupce na slunci, každpopádně to prázdno je a je ho všude plno. V čajovém ateliéru se ovšem vždy cítím o něco lépe. Je kousek od náměstí v podkroví jednoho domu v Krajinské ulici. Často zde sním o tom, že je můj. Ty krásné tmavé trámy, neopracované cihlové zdi, nebo hrubě opracované okrové nebo navínovělé stěny, klavír, bodová světla, dokonce i balkon a prosklená místnost pro kuřáky dýmky, kde by se skvěle vyjímala luxusní vana zapuštěná do země, kamenná země střídající se s dřevěným navýšením … Krásně by se zde vyjímal kříž. Tak tady trůním. Wifi free included. Dnes piji bílý čaj. Mládenec a majitel v jednom se na mě usmívá jako na věrného návštěvníka. Proto mě nepřekvapila nabídka založení si čajového deníku, kde mi vždy zapíšou, co jsem kdy pila a popis daného čaje. Na konci roku ho obdržím jako dáreček. Milé. Mají tu do jedenácti večer. Vždy odcházím jako poslední.

Gastroturistika

Kvůli této neblahé samotě, pocitu prázdnoty a vyčerpanosti, začala jsem se tedy uchylovat ke gastroturistice, jak to já nazývám. Spočívá to v tom, že vždy po práci, kde se vyskytuji čím dál víc po pracovní době, jdu do nějakého nového restaurantu, kde jsem nebyla. Domů přicházím po desáté, jedenácté.

Na náměstí Přemysla Otakara II. se vyskytuje spousta míst, kam by se dalo uchýlit. Kdo by nechtěl vyloženě jíst, za to se chtěl cítit příjemně, mohl by zajít do kavárny Černá kočka (ale já ji říkám U Dvou koček), která je v prvním patře a z okna ji poznáte tím, že tam vlaje francouzská vlajka. Tak i tato kavárna je francouzská a sídlí zde i institut Alliance Francais. Naleznete zde třeba výborný chir, který je jemně šumivý a člověk se cítí luxusně. Nebo si můžete dát dobré víno a k němu výběr sýrů s bagetkou a marmeládou. To vše lze završit kávou všech možných příchutí, případně vydatným zákuskem. V kavárně se kouří a je tu Wifi free, jen je zde málo zásuvek. Obsluhuje zde milý číšník a celkový přístup je velmi vřelý. Je to takový růžový dům na náměstí. Zajímavé je, že všechny domy na náměstí mají svoji historii a byla o nich napsaná kniha s osudy jejich vlastníků. V dalším rohu náměstí se skrývá super Sushi bar. Cena tomu odpovídá, ale je úplně výtečný. Výhodou restaurací na náměstí je, že mívají své venkovní posezení, a tak si můžete kousky ryb s rýží zabalených v řase nori vychutnat na svěžím vzduchu s křenem z wasabi, sojovou omáčkou a nakládaným zázvorem. Je to úžasná směs chutí. V ulici směrem k Piaristickému náměstí nelze přehlédnout Indickou restauraci. Přivítají vás zde většinou čtyři milí Indové. Usadí vás, klidně i do kuřáckého salonku, když budete chtít. Mají široký výběr jídel a všude to krásně voní. Můžete si dát i jídla bezmasá, například čočku na sto způsobů. Většinou si zde dávám Chicken Badam Pasanda – velmi příjemné kuřecí kostky v mandlovo kořeněné omáčce s plackou. U nádraží je ještě jedna Indická restaurace, kterou vlastní stejný majitel a je vyjímečná tím, že zde mají Ginger limonádu a zkusila jsem zde jako zákusek takovou tvarohovou kuličku ve sladké aromatické omáčce.

Mezi místa, která jsem navštívila minulý týden patří italsko-mexická restaurace Ameno, Steak Bar a restaurace Pavlač. Ameno také v Krajinské ulici schovaná v pasáži ve druhém patře je fajn v tom, že oproti španělské restauraci Cabana v Hradební ulici, si ji můžete finančně častěji dovolit a má velký výběr jídel od plněných tortil po zajímavé polední menu. Steak Bar je úplně na opačné straně kousek od Biskupského gymnázia v ulici směrem k teologické fakultě. Také jsem si zde velmi pochutnala na pěkně propečeném hovězím steaku s červeným vínem. Zde se mi velmi líbil barevně zajímavý interiér a možnost vidět přípravu steaku z barové stoličky. Pavlač se pro změnu nachází v ulici, na jejíž jméno si nemohu vzpomenout, ale je kousek od známých Masných krámů, kde mají často výhodné týdny například chřestění – chřest na dvě sta způsobu, nebo vepřové, hovězí hody. Masné krámy jsou velmi navštěvované. Seděla jsem tam zrovna, když se hrál fotbal už nevím s kým a bylo to velmi narvané. Naopak v Pavlači potěší i náročného návštěvníka. Usadili mě hezky na ochoz, kde je o podál salonek. Ryba byla velmi dobrá, tak i bílé vínko a milá obsluha. Jako poslední ze svých hedonistických výstřelků bych zmínila nejdražší, ale luxusní restauraci u divadla Vinn de Café, kde jsem si dala výtečného lososa v ořechové krustě s jemnou bramborovou kaší s máslem a strouhanou mrkví ozdobené opravdu nádherně a dobrým bílým vínem. Doteď si pamatuji jak úchvatná chuť to byla a jak má kapsa poté byla lehká bez výčitek skrupulózního svědomí.

Dalo by se ještě více rozepsat o takových bachor plnících návštěvách, ale možná byste se cítili paradoxně velmi prázdně po této virtuální stravě. Jídlo a jeho konzumace je součástí kultury. Tak i každý národ se chlubí vlastní kuchyní a rozmanitými chutěmi a kombinacemi surovin. Každý potřebuje jíst, aby byl živ, a tak i příprava a způsob konzumace pokrmů se dá započíst do kulurního šuplíku.

Každopádně si nechci vytvořit na tomto pomíjivém chuťovém požitku závislost. Tudíž nikomu tuto turistiku nedoporučuji moc často, poněvadž by mohla být destruktivní a návyková, ale rozhodně se nemusíte bát na výletě v Českých Budějovicích navštívit jednu z těchto a mnohých restaurací, které vás možná překvapí.