Fenomén - postmoderna

Snad každý z nás slyšel slovo "postmoderna". Slovo záhadné plné možných interpretací se vyskytuje stále častěji. Někdy se jím dokonce i plýtvá. Ale jak toto slovo (tento směr) charakterizovaz? Dovolte mi prosím malou úvahu nad postmodernou v literatuře.

Důležitým aspektem románu je čtenář. Je to nejistý člověk, zmítaný teoriemi vypravěče. Má však nebývalou svobodu. Může příběh domýšlet, dotvářet, reinterpretovat. Nabízejí se mu stovky možností vyřešení zápletky. Jeho fantazie se podobá fantazii autora. Všechno může být pravda a přitom může být všechno lež. Záleží na našich postojích, na naší náladě, na emocích, možná i na počasí.

Konvence padají, není třeba se dobírat choulostivých věcí oklikami, vše je zde řečeno přímo. Sexuální narážky, skrytá erotika, to vše je součástí změti příběhů. Odkazy na jiné události není třeba oddělovat, jsou součástí toku textu.

Ukázka totalitárního státu podaná v postmoderním díle je tím nejlepším, neboť samotnou výstavbou lze docílit vyvoláním pocitu ve čtenáři. Ten pocit je iracionální, nejistý, je směšný a přitom strašný, je prolnut nařízeními, paragrafy a vypravěčem, který nemá žádné zábrany. Nepřipomíná vám to něco?

Tím, že je porušen syžet, můžeme se dostat i na pomezí lyriky. A jestliže výstavba díla a pak i surrealistické vize nám rozehrají koncert emocí, pak je podobnost s lyrikou i jistou možností interpretace.

Postmoderna je podle mnohých odborníků nedefinovatelná. Ale už tohle tvrzení jí přikládá jednu definici – nejistota. A i kdyby měla mít tento nejstručnější přívlastek, stačilo by jí to.

Mnohým lidem se koncepce tohoto směru budou zdát směšné, neužitečné a barbarské. Mají pravdu. Postmoderna je hlavně zrcadlem dnešního světa. Svět je směšný, paradoxní, barbarský a nekonveční. Jediným hříchem postmoderny je to, že podává pravdu.

Postmoderna je nečitelná, plná zbytečných odkazů, ano, protože sám svět je nečitelný. Z každé zdi na nás útočí podprahové reklamy, sexy ženy. Lidem je předkládána dokonalost jako nejvyšší hodnota. Dokonalé tělo, dokonalá práce, dokonalé úsměvy, dokonalé zájmy. Zpochybnění těchto hodnot, které postmoderna může přinést, vede k zamyšlení nad současným stavem. Člověk (čtenář, autor) se může zamyslet nad tím, co je v životě důležité. Může zjistit, že otevřenost, vedoucí až k nahotě lidské duše, se mu stává vězením, proti kterému se snažil bojovat. Kladením přemrštěného konzumu anebo absolutní totality vede k témuž. Je to krize hodnot, proti které se mnozí brání lhostejností.

Postmoderna je návrat k minulosti. Co bylo, lze prolnout s tím, co bude. Co bylo napsáno, na to se zapomíná. Postmoderna je tak i reklamou na klasická díla. Je to billboard visící nad námi. Obaluje to staré lesklými cinkrlátky, které mohou přitáhnout oči člověka přejedeného vším tím okolo. A je-li to jediný její úkol, pak to stačí bohatě.