Květ z Afriky

Tento čtvrtek, 19.5.2011, jsem shlédla film Bakhita. Neočekávala jsem nic velkého, jen příběh ze života světice dvacátého století. Ovšem mě tento film velmi překvapil.

Na začátku prvního dílu přichází již vdaná Aurora Marinová s rodinou do konventu mnišek v italském městě Schia. Bohužel přichází pozdě, protože sestra Bakhita před pár dny zemřela. Aurora vzpomíná na své dětství a vypráví příběh svým třem dětem. Její muž z toho není moc nadšený, protože nechápe a vůbec neví, proč jeli takovou dálku hledat nějakou sestru.

Auroře, malému nemocnému děvčeti, které zemřela maminka při porodu, přivezl otec z Afriky novou pomocnici do domácnosti. Otce smrt matky velmi zasáhla a o to více zdrsněl. Pomalu ale jistě si Bakhita svojí vlídností a milým úsměvem dostává dívčino srdce a stává se její chůvou. Otec Aurory je nešťastný despotický muž, myslí si, že mu všechno patří a že vše bude po jeho. Holčička nachází v příběhu chůvy i kousek sebe, protože i Bakhitě umřela maminka a celá rodina. Stala se otrokyní arabského generála a jeho rodina se k ní chovala velmi brutálně. Na zádech měla jizvy, které jí vyryli jako svému dobytku. Když si ji Aurořin otec vyhlédl v Africe, netušila, co ji všechno čeká. Střetává se s jiným světem, všichni na ní koukají kvůli její barvě pleti a častují ji opovržením. Jak jde čas i ti, kteří Bakhitu na začátku brali jako kus masa, postupně poznávají, jaká je dobrá a milá osoba. Do vesnice přichází smrtelné neštovice a jediná Bakhita a místní kněz, se kterým se seznámila, zůstavají a pomáhají nemocným … Její touha po křtu a Pánu Ježíší je tak prostá a velká, že příběh neštovicemi zdaleka nekončí.

Film je velmi pěkný a dojemný. I já, starý drsňák, jsem nestačila slzu v mnoha situacích zatlačit. Zejména pohled do nevinné tváře představitelky Bakhity a mírnost, klid a utrpení mě dovedly k slzám.

Filmové zpracování jemně odbočilo od skutečnosti, ale svou pointou a opravdovostí, jaká Bakhita ve skutečnosti byla, se neminulo.

Bakhita se narodila roku 1869 v Olgossa, vesnici v západní části Súdánu, v Darfuru. Ve věku sedmi let byla unesena arabskými otrokáři. Během následujících osmi let byla prodávána až pětkrát na tržišti v El Obeid a v Chartúmu. Trauma z únosu jí přivodilo, že zapomněla na vlastní jméno.

Jméno, pod kterým ji známe, je složenina několika jmen a dostala jej od svých otrokářů. Během zatčení zažívala Bakhita mnoho brutalitiy. Při jedné příležitosti ji syn otrokáře tak vážně zbil, že strávila měsíc na proutěném lůžku neschopná se pohnout. V pořadí čtvrtý vlastník použil nůž, aby si ji „označkoval“. Měla více něž 60 jizev na prsou, břiše a ramenou.

Poslední vlastník byl italský diplomat, Callisto Legnani. On a jeho přítel, Augusto Michieli, ji vzali sebou do Itálie. Tak se stala chůvou dcery Michielových, Mimminy. Jelikož se Michielovi potřebovali odstěhovat za obchodem, byly v roce 1888 Bakhita a Mimmina zanechány v klášteře sester Kanosiánek v Benátkách. V roce 1890 byla na vlastní žádost pokřtěná a přijala křesťanské jméno Josefína Markéta. Když se Michielovi vrátili zpět, aby vyzvedli Bakhitu a jejich dceru, Bakhita toužila zůstat v řádu. Paní Michieli se ji pokoušela donutit, aby s nimi odešla, ale nadřízená školy, kterou obě děvčata v Benátkách navštěvovala, si stěžovala u úřadů. Italský soud rozhodl. Díky tomu, že Súdán zakázal otrokářství ještě před Bakhitiným narozením, nikdy na prvním místě nebyla otrokyní a měla právo na svobodu. Poprvé tak získala kontrolu nad svým životem. Rozhodla se, že zůstane u sester Kanosiánek. V roce 1896 složila věčné sliby a v roce 1902 byla umístěna v řeholním domě ve Schiu na severu Itálie, kde strávila zbytek svého života. Během 45 let ve Schiu byla Josefína obvykle zaměstnaná jako vrátná v domě a tím také byla v pravidelném kontaktu s místními lidmi. Její jemnost, utišující hlas a stále přítomný úsměv vešel ve známost a lidé ji nazývali la nostra madre moretta („naše malá hnědá maminka“) Řádové sestry zaznamenaly její zvláštní charisma a úctu ke svatosti, a tak navrhly, aby publikovala své vzpomínky a hovořila o životních zkušenostech. To Bakhitu proslavilo v celé Itálii. Zemřela 8.2.1947. Tři dny bylo její tělo vystaveno a tisíce lidí přišlo, aby ukázalo úctu této africké světici. Svatořečená byla 1.10.2000 Janem Pavlem II.

Dvoudílný film zrežíroval Giacomo Campiotti a v hlavní roli Bakhity se představila mladá herečka Fatou Kine Boye. V roli už velké Aurory, maminky třech dětí, se představila herečka Stefania Rocca, kterou jste mohli vidět ve filmu Casomai.

Film v českém znění vyšel v nakladatelství Paulínek. Více odkazů na články a informace o této svaté naleznete zde:

odkaz1

odkaz2

odkaz3