Cikáni jdou do nebe

29.12.2010 proběhla derniéra divadelního představení Cikáni jdou do nebe ve Východočeském divadle v Pardubicích. Dva a půl roku se toto představení hrálo na prknech pardubického divadla a pro svou lehkost a přirozenost si dostalo srdce nejednoho diváka. Mnohem přirozeněji se tato divadelní hra vyjímala na zřícenině hradu Kunětická Hora, kde se již odehrála spousta divadelních inscenací pardubického divadla, například Tři mušketýři.

Na samém začátku zaznívá známá píseň z filmové předlohy. Všichni herci stojí na pódiu a jako by vám mrazilo v zádech při zpěvu písní upravených Idou Kellarovou. Příběh je situován do rómského prostředí. V předvečer Nového roku, ale současně i nového století, protože se píše rok 1900, se hlavní hrdina, cikán Lujku Zobar, vkrádá se svými přáteli do důstojnických kasáren. Ano, živí se kradením a prodáváním koní. Vojenská hlídka tentokrát nespí a při útěku ho postřelí do ramene. Je sám na daleké pláni, když se na scéně objeví Rada, krásná mladá cikánka, o které se povídá, že umí čarovat. Rada Zobara vyléčí, ale uteče mu. On, když se probudí jakoby ze snu, nemůže na ni přestat myslet. V tomto momentě se divadelní inscenace liší od filmu.

Divadelní režisér Marián Pecko je známý „lehkostí“ svých inscenací. Kamkoliv může dát na pódium vodu, nebo prosklené kulisy, které provzdušní prostor, trumfnu si říct, že je rád. Tentokrát sáhl po lehké konstrukci zásuvných schodišť, která byla pokryta bílou látkou. Jako podstatný detail a symbol byla konstrukce koně pokrytá kousky látky. Každému tedy hnedka vizuálně došlo, co že to ti „chlapi“ jdou krást a ještě to okrášlilo prostor. Čili, když Lujku a jeho „bratři“ kradli koně, stačilo odsunout dvě schodiště a už diváka napadlo, že jsou ve stájích. Mezitím se nahoře nad nimi, jelikož ta schodiště byla zkosená, procházel voják. Když pak měl nastat chaos, protože je voják jakoby mezi diváky záhlédl, vystřelil do dáli. Všichni zmizeli ze scény a zůstal tam jen Zobar sám zraněný ležet již na zasunutém schodišti a zvrchu na lehce viditelných řetězech byl vedle něj strom ze stejného materiálu jako před tím kůň. Divák tedy hned věděl, kde asi tak Zobar leží. O to krásnější a čistší na oko diváka byly i jednoduché bílé kostýmy. Člověk by si řekl, že to bylo celé bíle, tedy to byla nuda, ba naopak. Bílá jemně sladěná s béžovými kozačkami působila naprosto přirozeně a svěže. Rada měla krásný korzet a Zobar rozhalenou košili. Slovenský herec Martin Mňahončák se na Lujku Zobara opravdu hodil. Statný muž s hřmotným hlasem, jiskřičkami v očích a jistým sebevědomím působil dobře, i když zcela jinak od filmového předchůdce. Kristýna Jelínková jako Rada byla také krásná, nejen proto, že má sametový a plný hlas.

jedna z písní z divadelního představení: 01 Stopa 1.wma

Film z roku 1976 je strhující svou prostotou, temperamentem a melodiemi skladatele Jevgenije Dogy. Režisérem a scénáristou byl Emil Lotjanu. Když jsem tuto baladu shlédla, bylo mi tak nějak lehčeji a svobodněji. Oproti divadelní inscenaci je film strhující barevností a svými záběry na krajinu. Ve filmu můžeme více nahlédnout do romské filozofie a životní moudrosti, tolik odlišné od světa moderní civilizace, ve kterém obvykle vítězí rozum nad city.

Jak říká úryvek z oficiálních stránek Východočeského divadla:

Vír vášně, hudba a tanec, slzy neštěstí i štěstí, divoká nespoutaná energie i nostalgie po dávno minulé kráse, to všechno je balada o zloději koní Cikáni jdou do nebe.

Myslím si, že se nedá film s divadelním představením dostatečně porovnat, ne proto, že by jeden z nich byl kvalitnější, ale proto, že každý byl úplně jiný, i když ve své podstatě stejný. Musím říct, že se Východočeskému divadlu v Pardubicích povedlo dobře vyjádřit myšlenku tohoto filmu a přitom si zachovat divadelní tvář. Film mohu rozhodně doporučit, je to něco úplně jiného, nečekaného a o to víc překvapí, že je ruské produkce.