Lekce Faust: Hra s ďáblem

14. 6. 2010 0:00
Rubrika: Film | Štítky: z jedné vlny

Jak napsal jeden uživatel Československé filmové databáze pod Švankmajerův film Lekce Faust: Kdyby se někdo do klasického námětu pustil popisným způsobem, uspěl by jen stěží. Český režisér známý svým citem pro výtvarno se zaměřil především na vizuální ztvárnění příběhu, v němž se střetává víc člověk s ďáblem než nebe s peklem.


 

Petr Čepek hraje roli obyčejného muže, jemuž se do rukou dostane leták s mapkou. Zahodí jej. Později ale další mapku nalezne v poštovní schránce. Nejspíš zvědavost jej zavede do starého domu, kde se v nejrůznějších kulisách odehrává jeho postupné zpodobení s Faustem. Střídání loutkových a hraných sekvencí, rychlá a nečekaná proměna prostoru, která nikdy předem nedává tušit, zda se za zavřenými dveřmi objeví divadelní jeviště, rozkvetlá louka anebo obojí tak trochu dohromady, to vše patří k nezbytné výbavě filmu. Zda divák ocení výtvarnou stránku filmu, záleží hodně na jeho vkusu. Zásadě se obecenstvo rozdělí asi na dvě poloviny – první bude nadšená, druhá bude nechápavě kroutit hlavou. Řadím se do třetí kategorie těch, kteří vysoce oceňují řemeslnou kvalitu a nekonečnou fantazii, s níž záběry jeden po druhém vznikaly. Víc než o prosté vyprávění příběhu jde Švankmajerovi o vyvolání dojmu. Pomocí tohoto dojmu může divák prožít své faustovské drama.

Jenže o co v tomto dramatu běží? Zdá se, že o lidskou duši. O tu přece jde v první řadě ďáblovi, duši se snaží zachránit také poslové nebes, kteří ale vedle sebevědomých čertisek nemají šanci. A tak rozhodující úlohu v zápasu o svou duši hraje člověk sám. Otázkou zůstává, zda si vůbec uvědomuje výši ceny, která připadne vítězi.

Člověk se rozhoduje a nutno říct, že jej nikdo nenutí. Ano, ďábel ponouká, svádí, používá lest. Ale bez lidského souhlasu by ničeho nedosáhl. Byl to koneckonců sám mág Faust, který satana přivolal. Byl to on, kdo si myslel, že využije jeho síly a potom se s ním nějak vypořádá. Tento stále se opakující příběh je něčím zvláštní. Na jedné straně se zdá tak zbytečný. Proč člověk tolik riskuje? Proč si zahrává s temnou mocí a myslí si, že nakonec to nějak dopadne? Věc se zdá být tolik pošetilou, že se ani nechce věřit její realističnosti. Ale stačí se podívat kolem sebe (a někdy i do sebe). Kolikrát se člověk ze zvědavosti, liknavosti, ze žádostivosti anebo prostě z nudy pouští do věcí, o nichž ví, že nejsou v pořádku. A čeká, že to nakonec nějak dopadne. Nějak určitě ano, je ale otázkou, s jakou z toho vyjde už zmiňovaná lidská duše – a s ní celý člověk. Film Lekce Faust přináší pointu, na kterou stojí za to počkat si až do konce. Záhady jsou rozkryty, kruh se uzavírá. A nový Faust přichází na scénu.

Lekce Faust. Česko, Francie, Velká Británie, 1993. Režie: Jan Švankmajer. Hrají: Petr Čepek, Jan Kraus, Vladimír Kudla, Antonín Zacpal…

/spolupráce autorek/

Sdílet

Komentáře

domecek Úryvky z deníku Jana Švankmajera během natáčení – Lekce Faust<br />
První den natáčení jsem všechny spolupracovníky upozornil, že začínáme film, který se zabývá magií, a že proto musíme počítat s tím, že během natáčení se budou dít věci vymykající se „zdravému rozumu“. Že zjitřená imaginace je schopna otvírat propasti našeho nevědomí, které je schopno všeho. Jak obranných, tak i agresivních reakcí. Mám své zkušenosti.<br />
Ještě jako student jsem se jednou o prázdninách domluvil se svým spolužákem (pod dojmem četby hrůzostrašných příběhů), že půjdeme o půlnoci vyvolávat Mefista. Neznali jsme žádné kouzelné formulky ani magická zaříkávání. Neměli jsme ani magický kruh, ani jiné k tomu potřebné rekvizity. Prostě jsme lehli na čerstvě posekané pole, pobíhali po strništi a volali Mefista. A on skutečně přišel! Nejprve se zvedl vítr. Mrštil s námi do příkopu u cesty. A jak jsme jen tak leželi v trávě, náhle kolem nás bezhlesně projelo na silnici černé auto. Asi dvacet kroků od nás zastavilo a otevřela se dvířka, jako by nás ten, kdo seděl v autě (a my jsme ani na okamžik nezapochybovali o tom, že je to právě Mefisto), zval k sobě dovnitř. Hrůza, která se nás zmocnila, nám nedovolila se ani hnout. Po chvíli se dvířka zase zavřela a auto odjelo. Byla to všechno jen halucinace zjitřené fantazie? Nebo nějaká divná náhoda? Nebo si z nás někdo udělal legraci? Nevím. Rozhodně jsme to prožívali jako námi vyvolanou hrůznou realitu. <br />
Když jsem šel z domova na první natáčecí den Fausta, šel jsem pěšky přes Karlův most na Staré Město. Na tomto středověkém mostě, který byl po ránu ještě prázdný, právě rozkládal své kresby první stánkař. Znám ho. Stojí tam každý den i v zimě a prodává své kresby. Je to zřejmě blázen. A tento tichý blázen, právě když jsem šel kolem, rozvěšoval na jedné soše na Karlově mostě své autoportréty s vyplazeným jazykem a s rohy ve vlasech. Nikdy před tím jsem tyto kresby u něho neviděl. <br />
<br />
7. srpna<br />
V noci mě probudil Brouk (další náš pes). Byl neklidný, pobíhal po pokoji. Myslel jsem, že se chce vyvenčit. Vzal jsem ho ven. Sotva však vyskočil na terasu, šíleně se něčeho polekal. Zakňučel a rychle zaběhl do domu. Vyšel jsem na terasu, ale nic jsem neviděl. Ani v parku. Brouk pomalu vylezl za mnou a zuřivě očichával podlahu terasy. Ohon mezi nohama. Sešel jsem do zahrady. Byla bezměsíčná noc. Brouk očichával schody, ale do zahrady za mnou se bál vběhnout a kňučel. Strach se přenesl i na mne. Zdá se, že Staňkovem bloudí něco. Něco. A to samozřejmě podrápalo nebo pokousalo i Ajdu. Místní říkají, že to kočka být nemohla, že to muselo být něco většího.<br />
<br />
<br />
27. srpna<br />
Dotáčeli jsme v ateliéru v Knovízu. Nějaká vahadla loutek, detaily bubínků a mořské potvory. S. Malý mi řekl, že se dozvěděl, že zastřelili toho Jugoslávce, co koupil dům v Nerudově ulici č. 27. Čili toho člověka, kvůli kterému jsme museli opustit náš ateliér v tomto domě. Ateliér, kde jsme natočili celou Alenku, Mužné hry, Tma-světlo-tma, Konec stalinismu v Čechách a další filmy, a kde jsme natočili i podstatnou část Fausta. Dům byl reprivatizován a noví majitelé dům prodali tomuto Jugoslávci (viděl jsem ho jen jednou) a ten nám dal výpověď. V našem ateliéru měla být pizzerie. Tak toho Jugoslávce zastřelili, řekli to Sváťovi lidé z domu. Šel s manželkou po ulici, náhle k němu přistoupil neznámý muž a za bílého dne ho zastřelil a zmizel. Policie zatím nic nevypátrala. Že by další oběť Mefista? Ještě před začátkem natáčení si podřezala žíly animátorka, která měla na filmu s B. Glaserem pracovat. Během natáčení zešílel náš nejšikovnější technický spolupracovník, truhlář, který však dělal na filmu všechno, co bylo třeba. Nechal rozestavěnou pec (athanor) v alchymistické kuchyni a vzkázal nám, že mu lékař řekl, že je duševně nemocen. Druhý den ho našli oběšeného ve stodole. Všechno se teď bude svalovat na Fausta!<br />
<br />
2. září<br />
Přetáčeli jsme pár záběrů v Týnské ulici na Starém Městě. Při natáčení běžících Čepkových nohou kameraman zakopl (na naprosté rovině), upadl, přerazil si přední zub, odřel celý obličej, ruce, rozbil si kolena. Kamera zničena. Odpoledne jsme pokračovali v natáčení s novou kamerou, ale potlučeným kameramanem. Na Boršově. Konec filmu s autem a s policajtem.<br />
<br />
<br />
8. září<br />
Ráno jsme znovu přetáčeli v Týnské uličce (už potřetí). Jak jde Faust (Čepek) pod lešením a vyndá z kapsy klíček od visacího zámku. Dnes točil pan asistent. Sváťa Malý byl u zubaře, který mu „bral míru“ na nové zuby (ten úraz měl totiž za následek likvidaci dalších čtyř zubů v dolní čelisti). Odpoledne jsme s Marií stříhali celé „Portugalsko“. Opět ty smíšené pocity.<br />
<br />
21. září<br />
Dnes jsem se ve střižně rozhodoval o tom, jak zakončit film. Natočil jsem si tři verze jeho konce. Poslední záběr: jednak tak, jak je ve scénáři, tj. v autě sedí loutka čerta. Druhá verze: v autě sedí loutka čerta a anděla. V třetí verzi je vnitřek auta prázdný. Nakonec jsem dal přednost prázdnému autu. Zdá se mi to nejlépe vyjadřovat ono počáteční Nic starých mudrců. Indické „To“ nebo egyptské „Nun“: „Osiris je černý bůh, jehož nikdy nepoznáme,“ vykřikly v běhu do ucha adepta na vrcholu zasvěcení jako nejvyšší zjevení. Lépe to odpovídá důrazu na význam loutkářových rukou, rukou „velkého vodiče“. Zatímco loutka čerta nebo anděla jsou jen voděné rekvizity, jen symboly manipulace levé a pravé ruky jednoho loutkáře.<br />
<br />
22. října<br />
Dopoledne jsme ve střižně dělali smyčky pro postsynchrony, kontrolovali, jak sedí překlady „na pusu“. Měl přijít Petr Čepek, aby si to zkusil, jak se mu to bude mluvit. Přišel Jarda Kallista s tím, že Čepek má vážné zdravotní potíže. Zřejmě slinivka břišní. Obáváme se, aby to neohrozilo finišování Fausta. Odpoledne jsme promítali němou servisku pro ostatní producenty. Nezdálo se, že by byli nějak nadšeni. Hlavní jejich výhrada spočívala v délce. Film má teď 98 minut. Ve smlouvě je 90 minut. Upřímně řečeno, když jsem to dneska viděl, tak zkrátit by to někde sneslo.<br />
<br />
<br />
26. října<br />
Dopoledne jsme přetáčeli dialogy. Kupodivu to šlo lépe, než jsem čekal. Natočili jsme 44 smyček za pět hodin. Petr přemáhá bolesti. Byl na lékařském vyšetření, má ucpanou slinivku břišní. Bude muset jít na operaci.<br />
<br />
<br />
27. října<br />
Pokračovali jsme v nahrávaní dialogů. Problémy nastaly, když jsme začali natáčet rozhovor Fausta s Mefistem. Čepek na filmu otvírá ústa „anglicky“ a dabuje sám sebe do češtiny. Nedalo se to ale jinak udělat. Angličani pro svou verzi nemohou přeci překládat Marlowa z češtiny do angličtiny. Odpoledne jsme přetáčeli scénu s dědkem na dvoře ve Sněmovní. Kallistovi někdo za bílého dne před domem ukradl auto. A zajeli mu psa. Buďme rozumní. Nelze všechno svádět na Fausta.<br />
<br />
31. října<br />
Odpoledne jsme dávali definitivní podobu Marlowovu dialogu Fausta s Mefistem. Po cestě domů jsem uvažoval, o čem vlastně ten můj Faust je. O manipulaci. Jistě. Ale čím se liší například od Fausta Goethova nebo Marlowova? U Goetha a Grabbeho je Faust bouřící se „titán“. Romantický pohled na všemohoucnost poznání. U Grabbeho Mefisto dokonce v jedné chvíli zalituje, že Faust je jen člověk: „Je ve vás vskutku něco božského.“ U Goetha nakonec vezme Nebe Fausta na milost a čerti jsou poraženi v bitvě o mrtvé Faustovo tělo (a duši) anděly poraženi. U Marlowa a u lidového loutkáře (který ostatně z Marlowa vychází) jde o potrestání za vzpouru a hanobení Boha. V mém Faustovi nejde ani o výjimečnou osobnost (vždyť je do role Fausta vmanipulován a přicházejí další „Faustové“, vlastně role Fausta je nabízena na potkání každému, kdo si vezme leták), nejde ani o vzpouru (když, tak o vzpouru na kolenou). Faust je celou cestu „veden“, a to obrazně i doslovně. Za co je tedy potrestán? Jistě ne za své zločiny (Portugalsko?). Za hanobení Boha? Vždyť nemluví za sebe, text je evidentně napsal někdo jiný a on jej jen reprodukuje. Jeho disputace s Mefistem jsou divadlo nebo zkouška na divadlo, nikoliv realita. Faust v mém filmu tedy není romantický titán ani buřič, tím méně zločinec, je to „náhodný“ člověk, který se nechal vmanipulovat do tragické pozice (role) a tu poctivě odehraje až do hořkého konce. Jde vlastně o určitý paradox. Člověk je vmanipulován do tragické postavy Fausta (buřiče Fausta) a proti této manipulaci se ani nevzbouří. Myslím, že jde o současný a aktuální problém. Nyní, na konci práce na filmu, jak daleko jsem od původní explikace k filmu?<br />
<br />
1. listopadu<br />
Odpoledne nahráváme další dialogy. Čepkovi je stále hůř. V noci nemůže bolestí spát. Na jeho výkonu ve studiu to ale není znát. Je fantastickej.<br />
<br />
3. listopadu<br />
Konečně jsme dokončili dialogy. Celou tu dobu jsem trnul, že Petra odvezou se záchvatem do nemocnice, a my to nedoděláme. Když jsme jeli domů z Barrandova, vyčítal mi Čepek v autě, jak to, že jemu se usadil Mefisto v břiše a mě nechává na pokoji. V žertu jsem mu řekl, že on je Faust, ne já, já to jenom vyprávím. Ale moc veselo mi přitom nebylo.<br />
<br />
9. listopadu<br />
Celý den ve střižně. Dnes operovali Petra.<br />
<br />
<br />
<br />
23. listopadu<br />
Celý den opět nahráváme ruchy. Čepek už je doma z nemocnice. Chodí denně na ozařování. Je to svinstvo.<br />
<br />
10. prosince<br />
Dodělali jsme formixy a začínáme míchat konečnou podobu Fausta. Jsem napnutej na nejvyšší míru. Chtěl se přijít podívat i Petr Čepek, ale je mu stále špatně, přešel na chemoterapii a nesnáší to.<br />
22. prosince<br />
Jest hotovo. Nicméně znovu v noci si přeříkávám celého Fausta, tentokrát i „zvukově“. Uvědomuji si, že musím počítat s tím, že mi lidé po zhlédnutí Fausta budou klást otázku, jsem-li věřící. A jsem věřící? Rozhodně ne v tom smyslu, jak to vykládají církve. Ale věřím v určitou determinovanost člověka. Jsem přesvědčen, že jsme stále „manipulováni“ hvězdami, genetikou, svými potlačenými přáními, společností, její výchovou, reklamou, represí všeho druhu. Proti této „manipulaci“ je třeba se bouřit. Tvorbou, magií, revoltou. Toto bouření je cesta ke svobodě. Svoboda jako taková ale neexistuje, existuje jen osvobozování. Avšak toto osvobozování nás nezbavuje tragického osudu. Činí ho jen logičtější. A život plnější a taky zábavnější a hlavně smysluplnější.<br />
<br />
25. prosince<br />
Poslední dobou špatně spím. V noci se budím a nemohu dál spát. Usínám až k ránu a spím dopoledne. V noci se mi pak hlavou honí Faust. Stále si ho přemílám. V duchu ho „hodnotím“<br />
bez jednoznačnosti rozhodnutí. K ránu mám potom těžké sny, které si však po probuzení nepamatuji. Zřejmě jsem přetaženej, a přitom nejsem schopnej relaxovat. Čtu si aspoň v posledním čísle Analogonu věnovanému hermetismu. (Vyšel tam také úryvek ze scénáře Fausta a skvělej rozhovor s Renné Alleauem o archeologii vědění, o alchymii.) <br />
<br />
leden<br />
navštívili jsme s Jardou Kallistou Petra Čepka. Zhubnul o 20 kg. Nemůžu se zbavit špatného svědomí, výčitek, že je to všechno moje vina, že jsem ho obsadil do role Fausta. Ale film už je hotovej. Teď už se to všechno zarazí. Už je konec. Jsme přeci rozumní lidé. Třikrát denně si to opakuji.<br />
<br />
(Dauphin Mladá fronta 2001; Jan Švankmajer – Síla Imaginace)

Filip Landa Jojo, Švankmajer největší borec v dějinách filmu...

Podiven Pidluke padluke...<br />
Film se mi velmi líbil po výtvarné stránce; občas mne ale zamrazilo z toho, co Petr Čepek v rámci své role říkal (operoval s hebrejskými Božími jmény)... Povídá se, že mu ta role přivodila rakovinu... Netvrdím, že to musí být pravda, ale měl jsem po tom filmu takovou pachuť, které jsem se již nezbavil...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka