Kulturní zážitky z cest I.

24. 9. 2013 21:05
Rubrika: Akce

Dnes je to přesně sedm týdnů, kdy jsme s uživatelkou Ancis vyrazily na společnou kulturně-přírodovědnou dovolenou. Abyste rozuměli, není dovolená jako dovolená. Jelikož jsme s Aničkou bývalé spolubydlící, které Pán Bůh takovým zvláštním způsobem svedl dohromady, nedá se od tohoto článku očekávat nic předvídatelného, ba ani geniálního, jen prostá touha po poznání. O myších a jak na ně se můžete více dozvědět v článku z roku 2010.


Celé přípravy na výpravu probíhaly velmi rychle. Nejdříve jsme měly možnost jet do Litvy, což by bylo skvělé, ba dokonce úžasné, ale vše nakonec mělo být jinak. Mnou otřásalo dobrodružství, ale také touha pořídit si nový spací pytel. Toto rozhodnutí se poté velmi vyplatilo, zejména při spaní pod širým nebem. Plán byl zdolat Bílé Karpaty a okolí, ale hlavně nalovit kvalitně vybavené myši přívětivými parazity. Do této chvíle jsem si myslela, že jsem konzervativní suchar se sklony k bačkorám a gauči, alespoň tuto představu se ve mně snažilo mé okolí živit, ale světe div se, co si se hrnulo na povrch, a to hrnutí tedy byla touha po poznání nepoznaného.

Díky Diecéznímu centru mládeže v Českých Budějovicích jsem mohla utužit své řidičské schopnosti. Není pravdou, že by během mého brázdění ještě budějovickými ulicemi zahynuli někteří z obyvatel, jak by jistě úsměvně dodával můj bývalý kolega Honza Liška. Je ovšem pravdou, že jsem se nikdy nebála lehkého rizika a dobrodružství, jak už z toho slova vyplývá – v rámci dobrého družení.

Vzpomínka na poetické večery s Aničkou mě nabudila k aktivitě. Místo v mém malém batohu měl také pacovský rodák Antonín Sova a jeho sbírka básní Z mého kraje. Terénní vůz od Jihočeské univerzity byl dostatečnou výzvou k tomu, abych podnikla tuto výpravu netušíce, jak bude kulturní. Vyjely jsme z Brna v úterý ráno. Díky Aniččině skoro dokonalé navigaci a mému lání pro řidiče jsme dojely do Mikulova, pěkného města, kde jsme se posilnily a započaly naše netradiční putování v zapadlém fotocentru na náměstí. Ano. Nechaly jsme se zde vyfotit. Tato fotka je unikát, kdo ji chce vidět, může oslovit mě nebo Aničku. Existují jen dvě kopie. Prozradit vám můžu, že já jsem zde se sněhulákem a Anička se sobem … Nemýlím-li se, první noc jsme složily hlavy ve stanu schované ve vjezdu do zapomenuté zahrady, kde jsem také zaparkovala auto. Anička si ještě před přesunem do stanu pokladla své první pasti na místo, kde se pole snoubilo s křovinami a kousek vedle byly malé rybníky či nádržky se srandovními jmény a v nich pěkné ale drzé labutě. Druhý den jsme zde neulovily myšku, ale kešku zákeřně schovanou ve vrbě. Myši nebraly. Zvolily jsme taktiku každý den nocovat někde jinde, aby nás nikdo úchylný nemohl třeba vypátrat. Tentokrát jsme spaly přímo v tom poli, kde jsme s autem měly skoro dokonalé mimikry.

Zbožná vsuvka: Pěkné na takovém putování krajinou je to, že člověk tak nějak automaticky dřív vstává, chodí dřív spát, ale hlavně se dostaví ta touha s tím ranním vstáváním se také pomodlit. Den vítají chvály, před obědem jeden Anděl Páně, čas od času se odpoledne pomodlit růženec a nebýt překvapen, když je i chuť na nešpory. Celkově modlitba byla tak přirozenou a veselou součástí těchto dní, že bez ní by byly dost chudé, ba dokonce si troufám říct, že by to vůbec neproběhlo tak vtipně a poklidně zároveň.

Snažila jsem si po vzoru cestovatelů psát deník, ale znáte to. Úryvek ze zápisků z nadzemí:

- Jsme už čtyři dni na cestách. Je to fajn. Ve středu jsme navštívily Lednici, kupodivu nebyla zima. Vstupné bylo mastné a tím asi ani nestálo za prohlídku. Lehkou historickou satisfakcí mi byl plakát českých panovníků, zejména proto že srulovaný se dá použít jako dobrá pomůcka k otravování Aničky. Přes rozsáhlý park plný zajímavých přírodních úkazů, stromů a vodních ptáků, jsme dorazily k minaretu. Aniččina introvertní povaha nabyla své asertivity až na úplném vrcholu, kde mi sdělila, že nemá ráda výšky. Výhled do kraje byl ovšem nádherný. Zde jsem si zakoupila své památné pexeso Hrady I., které jsme od té doby hrály, kdekoliv to bylo možné. Tak aspoň nekončí naše dětské putování. Včera večer jsme si udělaly vyjížďku do Valtic a také jsem konečně viděla pitvu myši. Valtické sklepy skrývají nejeden vinný poklad. Chtěla jsem navštívit tamní muzeum tortury, ale nakonec jsme se s Aničkou shodly na tom, že je dostatečné utrpení být u zdroje žíznivý (řidič!).

 

Naštěstí nám ale milá slečna darovala plakát s barevností českých a moravských vín, kde nás nejvíce zaujalo označení barvy vína ála spařený vepř. Valtice ovšem skrývaly o to krásnější skvost v podobě nenápadného zemědělského muzea. Vstupné pro nestudenty bylo 60Kč. Anička se nechala přemluvit. Netušila, že bude stejně uchvácena jako já. V malé místnosti dole byla živá zvířata. Želvy, hadi, mluvící papoušek, křeček, morče, leguán a kdo ví, co ještě. Míjely jsme se s dětmi a jejich rodiči a toto dětské uvědomění nás hřálo na srdci. Když jsme přišly do prvního patra, mohly jsme si prohrábnout zenovými hrabičkami kousek té klidné písečné zahrádky. Zde byla výstava japonského umění ošibana a také modelů od výtvarníků a návrhářů inspirovaných právě ošibanou. Člověk se ani nenadál a byl ve vedlejší místnosti pohlcen množstvím vycpaného ptactva a jeho zvuky. Zde jsem prý strávila jen pětatřicet minut. Vedle na nás čekala praktická část, kde jsme si mohly ozkoušet kimono, složit podle návodu origami a nebo přejít dál do místností s expozicí o zemědělských plodinách. Bylo to opravdu zajímavé! Pod schody nás čekala místnost, kde jsme si vyrobily vlastní ošibanu, viz obrázek. Zde byl vzkaz, kdo chce, může předat svůj obrázek na vrátnici … no, tak buďme jako děti! Než jsme došly na vrátnici, prošly jsme se bosé po pocitovém chodníčku z písku, šišek, kamení … Ani jsme nezaregistrovaly, že dvě hodiny v muzeu byly tytam.

Ošibana v mém podání

Zbožná vsuvka: Od počátku putovaní se denně modlíme novénu ke svatým Cyrilu a Metodějovi od P. Kodeta za evangelizaci národa. Z toho důvodu se také vydáváme o pár dní později složit hlavu nad Velehrad. Jak to jde, zjevujeme se v místních kostelích a doufáme, že bude mše.

Včera k večeru jsme dojely na Velehrad, kde Anička pokladla pasti a nalezly jsme místo na velkém prostranství, kde jsme chtěly hlavu složit. Anička objevila svou novou fobii – prý agorafobii. Spaly jsme tedy v autě snad ve všech možných polohách. Před usnutím jsme si daly vínko bílé. Já do své nové kultovní vinné sklínky. Anička nepohrdla lahví. Zvuk přiťuknutí na všechny možné typické věci byl intenzivní a libozvučný. Byla to pěkná noc! Sedím teď ve Strážnici na lavičce, po obědě, pár napsaných pohledů. Je tu moc hezky, zámeček, park, chystáme se do synagogy. -

Důkaz, že pexeso hrajeme všude možně ... i na Velehradě!

Zbožná vsuvka: Modlitba za evangelizaci národa opravdu působí. Zjišťujeme, že na své cestě se konfrontujeme snad se všemi většími náboženstvími světa. Od muslimského minaretu v Lednici, po japonskou výstavu se zenovou zahrádkou ve Valticích, po synagogu ve Strážnici, kde se modlíme na hřbitově za zesnulé. Nepřestávám přemítat nad tím, jak je náš národ různorodý a také přemítám nad národní identitou.

V synagoze byla výstava se vzpomínkou na místní diasporu a také nad židovskými osobnostmi nejen z tohoto kraje. Byla zde také výstava tří malířů – dvou žen a jednoho muže, jejichž židovství se odráží v jejich tvorbě. Nechyběly zde ani dobové fotografie a také dům, který sloužil jako mikve. Neustále mám jazykovou skoro nevhodnou hříčku – mikce v mikve. Samotná tato představa mi přijde úsměvná a banální zároveň, jen se musím přiznat, že takové kraviny mě napadají více méně často. Z místní synagogy dýchala modlitba předků, o to krásnější bylo, když jedna z návštěvnic spontánně zazpívala židovskou píseň. Chlupy mi stály na rukou, jak to bylo krásné. Po tomto zážitku jsme se přesunuly na hřbitov a pomodlily se za naše židovské bratry a sestry se vší úctou k jejich víře, aby našli spásu a odpočinutí u Boha Všemohoucího. Radost nám prohloubila zmínka v muzeu o muži jméne Moshe Schagall, který se kamarádil s Piccassem, mým a Aniččiným výtvarným oblíbencem. Moshe je známý po celém světě svými vitrážemi v synagogách, ale i v Jeruzalémě. Byl to částečně Čech, a to je na tom obzvlášť pěkné.

Abychom nalezly konečně, co jsme hledaly, přesunuly jsme se do Blatnice pod svatým Antonínem, kde jsme dokonce stihly i mši svatou. Okouzlily nás místní končiny. Nechala jsem v intenci sloužit druhý den ráno mši za signály a přemýšlela, co a jak. Více nás ovšem čekalo v Kuželově. Nejen další zbožné setkání, ale i pitva, kterou jsem poprvé prováděla já! Tady teprve začíná pořádné dobrodružství a také větší prostor pro výzkum a hlavně výhled do kraje!

Více již brzy v kratším pokračování!

Sdílet

Komentáře

Renata Svobodová A osvětlíš nám, proč jste chytaly ty myši? Víš, ono to není úplně normální činnost na dovolené. :) (Já sice tuším, protože jsi mi něco říkala, ale čtenáři tušit nemusí. :))

Meruňka To by mě taky zajímalo, proč jste chytaly a pitvaly ty chudinky myši?

Václav Plíhal zdá se, že čtenáři si nepamatují článek z roku 2010

Vendula Krůlová Jé, ja tam zapomněla dát ten odkaz ... Tak to se omlouvám :) Hned to napravím :)

Vendula Krůlová https://kulturne.signaly.cz/1005/z-kozla-zahradnikem

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka