Křesťanská témata jsou věčnými náměty i v moderní poezii

27. 4. 2011 23:48
Rubrika: Knihovna

Karel Šiktanc: Adam a Eva. O vztahu prvních lidí toho bylo už jistě popsáno dost. Možná se vám někdy dostala do rukou sbírka Adam a Eva jednoho z nejznámnějších českých básníků Karla Šiktance. Je to dílo velkolepé, plné dramat, životních osudů, vášně a lásky a především je to dílo krásné.


 

Byl den.
A byla Noc.
A Země byla nesličná

A pustá.

 

„Kdo jsi?“

křičel jí do tváře,
jak by měl úzkost,
že se mu jen zdá.

A déšť mu zalil ústa.

 

Neb

stála voda vzpřímená
nad dějstvím ryb jak šestý prst.
A nikde prám. A nikde chrám.

A neslyšeti Boha.

„Jsem Eva,“

 

Mnoho lidé se poezie bojí, protože si myslí, že je moc těžká pro interpretaci, proto se vám pokusím malinko nastínit, jak je možno chápat báseň Adam a Eva.

 

 

Tato básnická sbírka nebo vlastně báseň je spjata s nebývalým zájmem čtenářů. Její forma a délka odkazují spíše někam k minulosti. Tomu nahrává i samotné téma.

 

Adam a Eva, jako vztah prvního muže a první ženy je pojat velkolepě. Období vášnivé zamilovanosti střídá odcizení a hledání toho druhého. Báseň je rozdělena do šesti částí. Každá část je nazvána pořadím a dnem (např. den první, atd.). Je to analogie na biblické stvoření světa, kdy Bůh stvořil zemi v šesti dnech a sedmého dne odpočíval. Na začátku je jakýsi prolog. V něm je vyslovena základní otázka: „Kdo jsi?“ odpovědí je vyslovení jména: „Jsem Eva“ . Jakoby se básník snažil pojmout samotnou existenci. Že něco je, až když vyslovíme jméno. „Eva“ je samotná záruka existence, že to je skutečné.

 

Každý den je uveden parafrází z Bible („A viděl Bůh světlo, že bylo dobré, i oddělil Bůh světlo od tmy“). První část je plná pohybu, vše plyne. Pohyb sám potvrzuje život. Adam se ptá Evy, co chce. A ona nechce nic a pak všechno. Je to rozpor dnešního světa, který neví, co chce, ale který nakonec chce mít všechno. Je to obraz pokušení, člověk může mít všechno. Otvírá se před ním svět zbavený odpovědnosti.

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.
I kosti.

Nedýchala. Hlavu v klíně, slyšela ho,
jak v ní dýchá. Jak v ní vzlyká. Jak

v ní prosí. Jak v ní číhá na kohosi,
po kom zůstal vlas či zmínka. Po kom

kůže hříbětinka. Slyšela ho. Jak v ní
kleká. Jak se smeká. Jak se svléká

z vin a lží a darmých slibů. Slyšela ho.
Jako řeka, která slyší tonout rybu - - -

(ŠIKTANC, Karel: Adam a Eva. 1968)

 

 

Den druhý je opakem prvního. Z nebe padá voda (Lilo/ Lilo. Bíle lilo/ Bez milosti. Bez lítosti). Snad obraz plynoucího času nebo očištění, dávné potopy, která musí spláchnout všechnu vinu. Adam má strach, že ztratí Evu. Uvědomuje si, že může mít všechno, krom lásky ovšem. Je si vědom, že je láska křehká a konečná. O to více ale miluje, ví však, že to nic neovlivní, že to záleží i na druhém.

 

Den třetí je úzkostným vyznáním Adama Evě. Adam mluví nejen o strašné kráse, ale i o úzkosti ze ztráty. Čím víc miluje, tím víc se bojí, že ho Eva opustí. Adamův strach ze světa je až existenciální úzkostí o které mluví dánský filozof Kierkegaard. Láska není jen růže, hedvábí, sníh, ale také trní, lež a hřích. A největší muka jsou když mlčí.

 

 

Den čtvrtý je dnem prázdných slov. Slova jsou pronášena, i když jim nikdo nerozumí. Řeč plyne a je zbytečná. Adam nerozumí Evě, Eva nerozumí Adamovi. Oba jsou zmýtáni vlnami a hádkami. Po mnoha útrapách si uvědomí, že tu stále jsou (a hleděli si na nohy./Užaslí, že je unesou. Že jdou./ Že jsou, …). Mezní situace jim umožnila hlouběji si uvědomit vlastní bytí.

 

Den pátý je dnem odpuštění a zárověň jakoby dnem vyhnání z ráje. Adam a Eva jsou zase spolu a někam jdou (A šli./ A nahlas/ rouhali se.). Eva volá na Závrať a ptá se jí, kde je štěstí, smích, kde je život. Stále nás provází nejistota, jestli má život smysl. Ozvěna však vrací jen části slov a lži. Východiskem je prožívání přítomnosti a nedívání se do budoucnosti.

 

Den šestý je absolutní láska. Adam cítí, vnímá, slyší jako Eva. Toto poznání ale není osvobuzující, ale spíš svazuje. Adam si uvědomuje, že i jeho bohyně Eva je plná hříchů a zloby. To mu ale nevadí, oba se vášnivě milují. Eva si zase uvědomuje svět a žití (Užaslá, že svět se točí, nevěřící, že/ zas žije,…/ Sňala si v něm křížek z šíje. Jak by/ jí i ztěžkly vlasy. Jak by nahá,/ vzpomněla se, že se musí svléci.). nakonec se všechny emoce (hlad, hněv i kosti) slévá v jedno. Strach je zase přítomný. Z emocí je nečitelná změť, střelný prach, vše se slévá.

 

Vše je zakončeno jakýmsi epilogem. Šiktanc se vrací na začátek, milenci se také vrací na začátek. Adam se zase ptá: „Kdo jsi“, Eva odpovídá: „Jsme dva!“ A oba si uvědomí, že jediné, co mají, je ten druhý. Bůh se jakoby raduje, že po všech zkouškách stvořil pozdní lásku.

 

Jan Krejčí

Byl den.
A byla Noc.
A Země byla nesličná

    A pustá.
    „Kdo jsi?“
křičel jí do tváře,
jak by měl úzkost,
že se mu jen zdá.
    A déšť mu zalil ústa.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka