Příliš hlučná samota

Zásadní autorovo dílo. Básník Petr Král v Le monde napsal, že nikde jinde Hrabal toho neřekl tolik na tak málo stránkách.

 


 

Převádění Hrabalových děl do televizních scénářů, do divadelních scénářů nebo do rozhlasových her je jev poměrně častý. Není se čemu divit. Hrabal, jako jeden z nejznámnějších českých autorů, si to jistě zaslouží. Problémem je ovšem vystihnutí jeho poetiky. Je to velice těžká záležitost vyžadující nezměrné úsílí. Vždyť Hrabal je básník, je to surrealistický automatista s naprosto fenomenálním vhledem na svět. Je to kajícník před Bohem a před lidmi. Bere na sebe vinu toho, že starý svět odchází. Bere na sebe úděl vizionáře, který nám musí ukázat, co vidí. Ty krásné obrazy, zdánlivě obyčejné, stávající se neobyčejnými díky nešťastnému básníkovi. Pro režiséra Ivo Krobota jistě těžký úkol. Jak se mu to povedlo? Opona, světla, a lis začíná pracovat...

 

Balič papíru Hanťa 35 let ve svém sklepě balí starý papír a knihy: "v zemi, která patnáct generací umí číst a psát, v bývalém království, kde bylo a je zvykem a posedlostí trpělivě si lisovat do hlavy myšlenky a obrazy, které přinášejí nepopsatelnou radost a ještě větší žal, mezi lidmi, kteří za balík slisovaných myšlenek jsou schopni položit i život."

 

První scéna je přesným přesným opisem první strany knihy. Jednoduché? Dokonalé. V podání Jana Kolaříka-Hanti, jehož andělské oči jsou upřeny někam pryč, dostává první obraz to, co musí být v každém Hrabalově díle, pábitelství. Hanťa pracuje třicet pět let u lisu a za tu dobu mu rukama prošlo tolik knížek, až se vytvořilo pouto mezi papírem a jím samotným. A tak Haňta s láskou otvírá každou knihu, přivoní k ní, pohladí ji a čte. Stává se z něj filozof východních nauk, umělec několika směrů, malíř a hlavně člověk, který má svou práci rád.

 

Za zvuků lisu nám Hanťa začíná vyprávět svůj životní příběh. Vypráví o svých několika láskách, z nichž láska k cigánské dívce příjemně rozesmutní snad každého. Drak letící k nebi, kterého pouští cigánka a Hanťa, je vrcholem celé hry. Sálem se rozezní baladický zpěv cigánky, která šplhá po šňůře draka nahoru, protože nacistická mašinérie jim nedovolí zůstat spolu.

 

 

Také se seznámíme s profesory, filozofy a jinými učenci, kteří místo knížek mají v rukách krumpáče. To jim ovšem nebrání v tom, aby besedovali v městské stoce u sklenic piva. Co je komunistům platné, že je vyhodí, že je oblečou do roztrhaných hadrů. Duši těmto lidem nelze vzít, chce se nám křičet.

 

"Já si moho dovolit ten luxus být opuštěn, i když já opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít v myšlenkami zalidněné samotě, protože já jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti a Nekonečno a Věčnost mají asi zálibu v takových lidech jako jsem já."

 

Zatím bych vše hodnotil velice dobře. Jenže, co s Hrabalovým naturalismem? To je snad nejtěžší věc pro režiséra. Hanťa nám vypráví o strojvedoucím, kterého našli mrtvého v kabině lokomotivy. Nic divného, jenže ten strojvedoucí tam ležel tři dny a zaměstanci ho museli seškrabávat z té kovové podlahy, než ho naložili do pohřebního vozu. Tato scéna je tak expresivně popsána, že se nám až udělá špatně. Ale tak to má být. To je přece Hrabal.

 

 

A hudba? Jenom kvůli ní by stálo za to jít na tuto hru. Bubny, co napodobují zvuky lisu, akordeon dodává hospodskou atmosféru, cigánské zpěvy přispějí lyričností. Nic zde není zbytečné.

 

Jen ten konec - smutný, smutný. Ale tak to má být. To co bylo, už se nevrátí a ani jinak to dopadnout nemůže.

 

Viděl jsem Rozvzpomínání v Huse na provázku, bylo to dobré, ale něco tomu chybělo. Možná právě komornější provedení a sklepní prostory hodící se více k prokletému básníkovi. U Samoty nemám, co bych vytkl. Tak dobrého Hrabala jsem už dlouho neviděl. Máte můj obdiv pane Krobote. Uvažuji, že bych na to šel ještě jednou. Děkuji.

 

Divadlo U stolu - centrum experimentálního divadla, Zelný trh 9, Brno 602 00

 

Hraje se: 9.2. 2011 (nejbližší představení)

 

Režie: Ivo Krobot, hudební spolupráce: Zdeněk Kluka, choreografie: Zoja Mikotová, scéna: Jan Konečný, kostýmy: Alice Lašková

 

Účinkují: Jan Kolařík, Martina Krátká, Kateřina Dostalová, Pavel Zatloukal, Michal Bumbálek, Cyril Drozda, Zdeněk Kluka

 

Po Rozvzpomínání a Tanečních hodinách třetí hrabalovská inscenace režiséra Ivo Krobota s jeho stálým týmem a oblíbenými herci, v hlavní roli s Janem Kolaříkem

Cena vstupenek: 250,- Kč (dospělí) / 150,- Kč (studenti/senioři)
Délka představení: 105 minut

 

http://www.divadloustolu.cz/index.asp

Zobrazeno 2004×

Komentáře

Vendula Krůlová

Divadlo U Stolu je dobrý!!! :)

Kristýna Kuráňová

Rozvzpomínání se mi hodně líbilo, na toto musím zajít taky :) Velké díky za článek :)

barbucha

Díky za článek, trochu mi poodhalil smysl toho příběhu...z té knihy sem totiž byla - mírně řečeno otrávená...:)

Ričík

Do Divadla u stolu už se chystám dlouhou dobu, snad by to brzy mohlo vyjít. Díky za tip!
Divadlo žije :)

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka