Rozhovor s básníkem Vítem Slívou, držitelem ceny Magnesia Litera

12. 1. 2011 14:41
Rubrika: Knihovna

 

„Nejde začínat, jako by před tím nikdy nic neexistovalo, ale samozřejmě že je cílem z vlivů se vymanit a psát tak, abys to byl už ty, nezaměnitelný a jedinečný.“

 

Na setkání s Vítem Slívem jsem se velice těšil. Je pravda, že mi říkal, že rozhovory moc nepodává, u mě naštěstí udělal vyjímku. Jako výhodu jsem bral to, že se znal s literátem Ludvíkem Kunderou, že se orientuje v současné literární scéně (díky spolupráci v literárních časopisech) a také, že učí český jazyk na Biskupském gymnáziu a může tak reflektovat generaci dnešních studentů. A co jeho poezie?

Jakási tvrdost, ale upřímnost je cítit z veršů Víta Slívy. Drsnost přírody a lidských citů, mytologické drama, boj o život a minulost hraje mi někde hluboko, když čtu. Hra se slovy? Pro někoho možná. Je nutno se zamyslet a pak se ztratit někdy až v nepostihnutelné podstatě uvědomnění, že žiji. Bytí řve…


 

Jak byste charakterizoval Ludvíka Kunderu?

První, co mě napadne, je, že takový rozsah zájmů a schopností člověk hned tak nenajde. Říct polyhistor, to je snad moc, říct renesanční člověk, to je taky moc, ale něco v tom smyslu, v tom směru by
mohlo platit.

 

Ludvík Kundera byl všestranně nadaný, co však bylo jeho hlavním řemeslem?

Byla to rozhodně literatura. Často jsem slyšel otázku, zda byl
stejně zdatným básníkem jako překladatelem. Kdybych měl sám sebe zpytovat, co na mě z díla LK jak zapůsobilo, musel bych
přiznat, že překlady na mě působily většinou přesvědčivěji než původní tvorba. V původní tvorbě u Ludvíka Kundery  sehrálo
roli to, že byl i vědec, a tam potom není divu, že do textu
proniká racionalita, kalkul. Ano, on rád experimentoval, ale
některé jeho experimenty jsou příliš vymyšlené, nerad to říkám, snad to nebude vyznívat nějak hanlivě.
Já bych ho charakterizoval jako naprosto fenomenálního překladatele.

 

Pamatujete si na nějakou vtipnou příhodu s Ludvíkem Kunderou?

On se i smával, ne moc, ale smával se... Vtipné to není, ale pamatuji si ho jednou rozjařeného vínem, ale i vzpomínkou na dětství, na klukovská léta. Při odchodu od nás si vzpomněl na rvací fintu, dost podlou, pamatuju si ji z dětství i já. Když rvačka skončí, podává se ruka – „mír!“, a přitom se ruka soupeřova stáhne zpátky a nasadí se na ni „páka“… A to se pan Ludvík srdečně smál.


Byl takový vážný, vážnější?

Nějaké vtipy padly, hříčky se jmény komunistických koryfejů, vzpomínám si na dvě. Jedna se týkala syna Otokara Fischera, který se jmenoval Jan, Jan Fischer. Aby dal najevo, že je synem velkého Otokara Fischera, podepisoval se Jan O. Fischer. Ale byl to, jak jsem předeslal, komunistický harcovník. A tak Ludvík Kundera a jeho přátelé četli to jméno Jan nula Fischer… A opravdu zrůdnou osobností na Karlově univerzitě, na její Filozofické fakultě, byl v době normalizace Vítězslav Rzounek. Další taková nula vědecká, odborná, ale zato kovaný ideolog, který na fakultě odpravoval schopné lidi z politických důvodů. No a doktorský titul měl, tak se mu říkalo, zase slovní hříčkou, Drzounek..

 

Ludvík Kundera je znám svou láskou k čaji; jak chutnal čaj od Ludvíka Kundery?

Tak to bohužel musím zklamat. Já jsem za Ludvíkem Kunderou jezdíval hlavně na konci 70. let a v první půlce 80. let, buď tady v Brně, na ulici tehdy Dimitrovovu a dneska Štefánikovu 12, anebo potom do Kunštátu, až se tam přestěhoval. V tu dobu ještě nebyl tím vyhlášeným milcem čaje, takže jsme popíjeli víno. No a v těch jeho čajových letech už jsme se tolik nestýkali; vlastně si ani nevybavuju, že bychom spolu někdy pili čaj.

 

Má dnešní mladá generace nějaký vztah k poezii, nebo si myslíte, že jí nerozumí nebo nechce rozumět?

Pojem mladá generace je moc všeobecný…

Tak tedy studenstvo. Učíte studenty.

No, ale i tak je to ještě dost široký pojem... Jako celek asi nebude mít příliš těsný vztah k poezii. Samotného by mě zajímalo, jestli těch, kteří jsou vůbec schopní poezii číst nebo se o ni pokoušet tím, že by ji psali, jestli jich ubývá. Je to pořád stejné? Vždycky se najdou nějací. Obecně se ale soudí, že zájmu o poezii ubývá.

Jsou básníci, kteří se čtou i dnes?

Pokud vím, mezi mladými se těší oblibě J. H. Krchovský, to už dlouhou dobu, a kupodivu i Jiří Žáček. On je hravý, nepříliš náročný na uchopení a pochopení, i proto se možná čte. Kdybychom pojem mládež zúžili na pojem mladí básníci nebo začínající mladí básníci, našli bychom kromě těch, kteří jdou tak trochu ve stopách Krchovského, i holanovce. Mohl jsem to sledovat, když jsem sestavoval v časopise Host rubriku pro začínající autory: vlivy dekadence a spirituální poezie à la Holan nebo Reynek se tam objevovaly poměrně často.

 

O Oldřichovi Mikuláškovi je známo, že dokázal recitovat svého Agogha celého zpaměti. Je to tak i u vás? Dokážete svoji tvorbu recitovat zpaměti?

Bohužel ne. O Mikuláškovi se dokonce traduje, řekla to na jedné besedě i jeho manželka paní Věra Mikulášková, že znal zpaměti skoro celé své dílo… To se mi zdá maličko přehnané, ale Agogha… V tom byl naprosto fenomenální a já naprosto nejsem. Mně dělá potíž zapamatovat si nějakou svou básničku, která má dva verše. Tento typ já nejsem.


D áváte přednost proudu myšlenek vysypaných na papír, nebo nad
textem přemýšlíte?

Ano , to jsou ty dva tvůrčí typy: spontánní a konstruktivní. Dionýský a 
apollinský a podobně. Já si o sobě mu
sím myslet, že jsem spíše typ
konstruktivní. Spontánně vznikly básně málokdy. Pracuji na textu, mořím   
se, přepracovávám, zkracuji, za rok se k němu vrátím… Takže proud 
asociativní, to já nedělám.

 

Snad u každého autora je motivem díla žena. Žena ve smyslu:
erotika, láska, krutost, život. Z jakého pohledu zachycujete ženu?
Jaké má místo ve vašich básních?

Velmi důležité, skoro dominantní. A nejsou to jenom básně vyznavačské, je tam hodně básní, které pramení ze zklamání, ze skepse, z milostných muk.
Pokud jde o ženu vůbec, důležité místo má u mě maminka. Vyšla knížka Grave, na téma maminčino; v té knížce je vztah k mamince na jedné straně vroucí, ale na druhé straně i konfliktní. My jsme měli rodiče koneckonců rozvedené.

Jistě:  Láska je

Láska  je,
když  ona rýsuje kružnice
a  klade do nich jablka:
vidí  pak, co ještě zbývá
do  plnosti slov –

– zatímco on se učí trpět
jako  sad v září klejotokem:
slzet  bez zaštkání. –
– Když se však ruka
sveze  k ruce,
jistě  už první stisk se děje
prázdnými dlaněmi.

(Nepokoj  hodin, 1984)


A kdybychom se ještě vrátili k té ženě, je snad u každého básníka?

Kromě homosexuálních, kterých není málo.


Jaký byl váš prvotní impuls pro psaní? Jestli si to tedy pamatujete.

To si pamatuji, to už jsem na sobě zpytoval a bude to nečekané až bizarní. Když jsem měl tak osm devět roků, tak moje sestřenice Šárka (o dva roky starší) dostala jako dárek zvláštní dětský psací stroj, kde se psalo jenom jednou páčkou, kterou se v půlkruhu otáčelo a zasazovaly se údery. No a mě ohromovalo, jak Šárka tou páčkou způsobuje, že na papíru se vedle sebe kladou písmenka a vznikají z toho slova. To mě úplně uhranulo. Vzpomínám si, že jsem si tehdy říkal, to je krása, klást písmenka vedle sebe. Na obecné škole jsem začal psát první povídky a rýmovačky, dokonce i jakousi loutkovou hru. Ale ten sestřenčin stroj byl prvotní impuls. To jsou doslova ty ťukance: ťuk, ťuk.


Vydáte někdy své juvenilní texty, nebo jsou to spíše pokusy?

Jiří Krchovský to udělal, ale že bych vydal juvenilní texty já–ne, zásadně
ne… Já jsem měl první knížku v třiatřiceti letech a to, co bylo předtím,
když na to náhodou narazím, není sice úplně
k zahození, ale je tam vidět
hodně vlivů, zejména těch dvou velkých H (Halase a Holana). To už mi
stačí, že první sbírka je poznamenaná Holanem, až to bije do očí. Když
jsem sestavov
al autorský výbor Boudní muzika, tak jsem z  prvotiny
zařadil minimum básní.

 

Takže si myslíte, že tvorba nemá být ničím ovlivněna, že má být osobitá?

To nikdy nejde. Nejde začínat, jako by před tím nikdy nic neexistovalo, ale samozřejmě že je cílem z těch vlivů se vymanit a psát tak, abys to byl už ty, nezaměnitelný a jedinečný.

 

V roce 2003 jste obdržel cenu Magnesia Litera; zvedl se zájem o vaši tvorbu, volal vám nějaký nakladatel?

Nakladatelství Weles okamžitě připravilo dotisk, zvýšil se zájem o tuto knížku i o jiné mé knížky, to v každém případě. Ale druhá věc, kterou bych k tomu dodal: Skutečně ta Magnesia Litera (i když si víc vážím ceny, kterou tatáž knížka dostala v tomtéž roce – ceny Nadace Českého literárního fondu, ta byla nesrovnatelně méně medializována, ale o to větší radost mi udělala), tedy ta Magnesia Litera má zvuk, který je doporučující. Já to cítím, že když se o mně mluví nebo píše, tak: ó, on má Magnesii, tak to je něco! Skoro bych řekl, že je ta cena přeceněná. A vůbec, ceny nejsou pro určení hodnoty knihy zas tak směrodatné.

 

Vaše verše jsou rytmické, každé slovo na mne působí jako úder bubnů, je vztah hudba-poezie důležitý?

Vztah poezie a hudby považuji za podstatný. Těší mě, že sis všiml, že nejenom ve vázaném verši je hodně cítit rytmus – u mě tedy, vždycky jsem cítil rytmus i ve volném verši. Některé volné verše už jsou tak zprozaizované, že se v nich rytmus úplně rozplývá, rozpouští, ale u mě ne. Já i ve volném verši cítím jakýsi rytmický tok, tlak. A vztah hudby a poezie? Jsou to sestry. V prvopočátcích se prováděla poezie společně s hudbou. Ve starém Řecku třeba.


Co je výš, hudba, nebo poezie?

Já kladu výš hudbu, samozřejmě vážnou. Tu považuji za nezazší výspu lidského ducha, lidského génia, při vší úctě k poezii.


Je pro vás inspirativní, třeba ta vážná hudba?

Ne že bych si pustil hudbu a převáděl nějaké jedny vlny na druhé vlny, něco překódovával, to ne, ale uvedu jeden příklad za všechny. Snažil jsem se v básni, která se jmenuje Sonátová věta, převést sonátovou formu do podoby básnické, takže ta báseň zachovává základní stavební půdorys: expozice, repetice, provedení, repríza, má v každé té části hlavní téma, vedlejší téma. Je to možná experiment, ale ne tak nápadný. Možná si to ani někdo neuvědomí, když se báseň jmenuje Sonátová věta, že je skutečně ve formě sonátové. No a potom bych musel odkázat na už zmíněné Grave, na tu knížku věnovanou mamince, tam je řada básní s tematikou hudební a i s motivikou hudební, dokonce i s řadou muzikologických termínů… Ta knížka je s hudbou velmi spjata. Grave, což je samozřejmě hudební termín, „těžce“. Neznamená „grejv“, jak to čtou většinou mladí, kteří mají blíže k angličtině než k italštině nebo latině. Hudba je v té sbírce tak podstatně zastoupena proto, že maminka mě učila hrát na klavír a kupovala vážnou hudbu na deskách.


Vaše nejoblíbenejší, nejpodařenější báseň?

Jedna báseň? Uff…


Nebo spíš sbírka?

No, musím přistoupit na to všeobecné mínění, že Bubnování na sudy je z těch mých devíti jsoucích asi nejzralejší nebo nejpropracovanější, taky čekala na vydání hodně dlouho, nechal jsem ji dlouho ležet, to je možná důležité. Obsahuje verše z let 91–96, no a v tu dobu jsem nechtěl nic publikovat, abych se nepletl mezi dříve zakázané autory, kterým se dávala v tu dobu přednost. A tak knížka vyšla až v roce 2002, s velkým zpožděním, ale prospělo jí to. A když ses ptal i na jednotlivou báseň… Ke každé má člověk nějaký intimní vztah, ale zrovna ta Sonátová věta je báseň, na kterou bych mohl přísahat nebo dát krk  nebo ruku do ohně. A báseň Z větroňů dní, ta  je ve sbírce Volské oko, rozsáhlejší skladba, vzpomínková. Vzpomněl bych si na další… Asi nejznámější moje báseň je Zpěv kozlů. To je báseň kýmsi prohlášená za hymnu Welesu, toho našeho občanského sdružení,časopisu a vydavatelství, a geniálně interpretovaná Pechou. Jiří Pecha ji geniálně zamečel. Taky jsem se dozvěděl, že ji v Praze recitoval Jaroslav Pížl, což je specialista na interpretaci poezie, ten prý tam dokonce na Boha skoro řval a popadal se za genitálie, jako Michael Jackson. Tak to je asi moje neznámější báseň, nejvíce zpopularizovaná, nejvíc publikovaná, a mám ji taky rád.

Zpěv kozlů

Bije podzim, těžkými jablky o ze-e-em.
Teď´— slyšíš?... teď... a te-e-eď.
Jako šutry pod pohřebním voze-e-em
hrkají srdce svou odpově-e-eď:

Více než vítr sad za pačesy
popadá nás, kozly, za rohy láska.
Klečíme na předních, v očích dva běsy,
a řetěz u uší třaská.

Bradou nám trhá kozlí zpě-e-ev,
v šourku se varlata vrtí.
Slyšíme při tom píseň svých stře-e-ev,
o tom, jak smrdíme smrtí.

Bože, ó Bože, ó Bože-e-e!
Dej ulehnout v listí s podzime-em.
O šutr nabrus své milostné nože
a vem si nás k sobě, ve-e-e-em!

(Bubnování na sudy, 2002)


Lze interpretovat básníka bez básníka?

Básník, když napíše báseň a zveřejní ji, není už pánem nad jejím osudem. A musí být smířen s tím, že si s ní bude nakládat každý, jak se mu zlíbí. A myslím, že některé interpretace básní mohou být i zajímavější než to, co autor ví, že do ní vložil. Báseň  zabírá větší prostor, než jaký by byl schopen autor vymezit, protože se jí zmocňují další a další lidi, lidi jiní, než je autor sám, a tak si tu báseň přetáhnou do širších prostorů, než je jen text.


A to si myslíte, že je dobře?

Ano, to je přednost poezie. Je to tím, že poezie je tak mnohoznačná.

 

Cítíte se více Moravanem, nebo Slezanem?

To je podobná otázka, jakou dostávají děti: Máš radši tatínka, nebo maminku? Nelze odpovědět.


Jsou si tyto dvě nátury podobny?

Tak to já nevím. Všeobecně by mělo platit, že Slezsko je drsnější a jižní Morava líbeznější kraj. Viz i to, že ve Slezsku se pije víc než co jiného tvrdý alkohol a tady na jihu zas víc než co jiného víno. Ale mně vyhovuje to i ono.

 

Máte v hlavě báseň?

Teď zrovna? Ne… Teď mám hlavu plně zaměstnánu definitivním zněním knížky Račí mor, která vyjde co nevidět.

A ještě k sbírce, co má vyjít, to jsou básně z kterého období?

Z období od Souvrati, tedy od roku 2007, do letoška,
tři roky, a vyjde teď v lednu. Já budu mít šedesát,
tak jsem si ji nadělil (smích).

 

Nazývají vás básníkem toho, co odchází…

Ten výrok bude v nové knížce znovu citován!


A souhlasíte s ním?

Vcelku ano. To co bylo, je pro mě vždycky důležitější
než to, co bude. No tak kromě toho, že snad budu ještě chvíli žít (smích).

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka