Jak svět přichází o básníky

14. 9. 2010 17:20
Rubrika: Knihovna

Můj první článek by asi neměl začínat smutnou zprávou a navíc staršího data, občas si však situace žádá vyjímku. 17. srpen 2010 je dnem úmrtí jednoho výborného člověka.

Tuším, bylo to nejspíše v březnu, kdy jsem ho viděl poprvé a naposled. Při oslavě svých 90. narozenin otvíral výstavu v klášteře v Rajhradě u Brna. Věk by jste mu nehádali. Usměvavý, přátelský, velmi milý člověk-tak na mě působil. Když se ho moje, dá se říci spolužačka, zeptala: „Pane Kundera, nepodepsal byste se mi prosím?“ neodmítl.


 

A jeho výstava byla úspěšná. Dokonce se i naše televize zmohla na jednu reportáž a to v době, kdy poezie je považována za nevýdělečnou, okrajovou činnost literatury, jí propůjčila závratné dvě minuty. Napomohl tomu snad i fakt, že se výstavy zúčastnila brněnská avantgarda v čele s Petrem Oslzlým (herecem, scénáristou divadla Husa na provázku), Vítem Slívou (velmi opomíjeným českým básníkem, držitelem ocenění Magnesia litera) a mnohými dalšími spisovateli a odborníky.

Ludvík Kundera byl ve svém oboru mistrem a jen těžko byste hledali člověka tak vzdělaného a talentovaného. Celý život zasvětil literatuře. Knížku, odloženou na stole, nedokázal nechat ležet, byť to byl nudný technický návod na kuchyňský šlehač. Věnoval se překladům poezie z němčiny. Českému čtenáři, respektive divákovi, zpřístupnil díla Bertolda Brechta (Matka kuráž a její děti), Hanse Arpa a mnohých dalších. Napsal mnoho o německých expresionistech, surrealistech a dadaistech. Ovšem také jeho vlastní tvorba byla úchvatná. Zasvěcenec experimentů a her zakládá proslulou surrealistickou literární skupinu RA, vydává své první básně (Konstantina-sbírka, 1946) a stává se redaktorem mnohých periodik (Host do domu, Rovnost, Blok). V průběhu let je jmenován dramaturgem Mahenova divadla v Brně, z kterého je později komunisty vyhozen. Komunisté mu připraví krušný život a v době normalizace je neustále šikanován režimem. Svá díla publikuje pod pseudonymem a neustále (byť tajně) spolupracuje s televizí a rozhlasem). Uznání se mu dostává až po revoluci, kdy získává mnohá ocenění (medaile Za zásluhy, Cena Jaroslava Seiferta,…). Působí také na částečný úvazek na Filozofické fakultě Masarykovi univerzity. Ve chvílích, kdy si potřebuje odpočinout, vždy rád spěchá z Brna do svého milovaného Kunštátu, kde bydlí. Proslulé jsou jeho čajové dýchánky, na které zve své přátele. Jeho obdiv k čaji je tak velký, že o něm dokonce napíše knihu (Piju čaj). Jeho jménu prospívá i příbuzenský vztah se slavným Milanem Kunderou (Žert, Směšné lásky, Nesnesitelná lehkost bytí), který je jeho bratrancem. Ke konci života se věnuje malířství. Maluje obrazy, skládá koláže a hlavně experimentuje s barvou, jak rád říká.

Smrt Ludvíka Kundery je velkou ranou pro českou literární scénu a její obdivovatele. Bohužel se opět potvrzuje pravidlo, že o umělcích se mluví nejvíce až po smrti a tak až sama smrt se stává reklamou těmto lidem, které Bůh obdařil darem vidět svět tak krásný, že o něm mohou napsat něco, co nás dokáže vytrhnout z všednosti šedého života.

Jan Krejčí

(Příští měsíc se můžete těšit na pokračování, ve kterém se vám pokusím poskytnout rozhovor s Kunderovým přítelem-básníkem Vítem Slívou).

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka