Ucho... nespí. Nikdy.

Vcházíme do temného prostoru. Mžourající oči si po chvilce zvykají na ponuré osvětlení. Hledáme svá místa a usedáme. Před námi se skví přichystané jeviště – vhled do, zatím neznámého, bytu.

Koupelna, chodba, kuchyň. Něčí domov jak na dlani. Soukromí bytu zatím ruší jen švitořivé hlasy kolem nás. V jevišti je už skoro plno. Téma hry Ucho, jejíž předloha spatřila světlo světa ve filmové podobě v roce 1970, láká publikum i po desetiletích.

Původní film Ucho pochází z tvorby Jana Procházky. Jeho režie se ujal Karel Kachyňa. Jedná se o jeho snad nejvýznamnější film, který patřil mezi tzv. trezorové filmy – nesměl se v tehdejší době vysílat. Film byl natáčen v roce 1969, v době, kdy pomalu začínala normalizace. Pro tehdejší režim byl nepublikovatelný, a tak se své premiéry dočkal až v roce 1990. Ve filmu ztvárnily hlavní role české stálice Radovan Brzobohatý a Jiřina Bohdalová.

Ucho představuje polemický pohled na naši minulost. Někomu téma může připomínat antiutopistickému románu 1989 George Orwella, avšak tady je to, co se děje na prknech, drsný odraz skutečnosti, naší minulosti.

Celý film i hra se odehrává pouze v několika místnostech bytu. Vystihuje atmosféru permanentního napětí a strachu, obav. A i Atmosféru absurdity. Vysoce postavený státník se svou ženou se vracejí z večírku. Povídají si. Povídají? Nemohou si povídat, protože neví, co kde kdo slyší... Kde jsou odposlechy? V kuchyni? V koupelně? V ložnici? S rostoucí noční hodinou roste nejistota a uvědomují si, jak je ve skutečnosti vratká jejich pozice, jejich postavení. Stačí usmyslení „zhora“ a neštěkne po nich ani pes. Věčné podezírání, strach a přetvářka - každodenní realita života.

Hra i film vyvolávají v člověku pocity stísněnosti. Opravdu je tohle možné? Tak to skutečně bylo? Zároveň ale zachycují téma, které musí být člověku připomínáno. Kdo totiž zapomene svou minulost, kdo se z ní neponaučí, toho minulost a chyby v ní se budou opakovat.

Divadelní podoby hry Ucho můžete shlédnout v brdinském divadle HaDivadlo.