Diecézko v Brně

20. 4. 2010 13:02
Rubrika: Akce | Štítky: z jedné vlny

 

Jako již každoročně, tak i 27.3. 2010 se v brněnské katedrále svatých Petra a Pavla konalo diecézní setkání mládeže s otcem biskupem Vojtěchem Cikrlem. Slečna na letáčku ( nebo-li slečna s letáčkem, jak ji vtipně označil ministrant u nás v kostele při ohláškách ) zaujala především mužskou polovinu návštěvníků, ale i přesto se mi nápad, jakým byl letáčkem upraven, líbil. Hlavní myšlenka celého setkání: Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostala věčný život, nás provázela během celého setkání.

 


 

Vzhledem k předchozím zkušenostem s výběrem skupinky jsem se raději vydala na cestu už v 6:30, abych si zajistila místo. Počasí předpovídali nevalné, ale přesto bylo slunečno.

Napadla mě myšlenka: Pán Bůh nám svítí na cestu do Brna.

Přijela jsem na brněnské nástupiště a už i tam se shlukovaly skupinky mladých lidí, kteří si to svižným krokem zamířili ke katedrále.

Témata skupinek jsou rok od roku pestřejší, a proto i pro mě bylo letošní rozhodování horší. Nakonec zůstali dva favorité: skupinka s tématem komunismus a druhá na téma hospice.

Změnou oproti loňským rokům byl i dobrovolný dar v hodnotě 50Kč. Myslím si, že to bylo tak nejschůdnější řešení pro obě strany.

Začátek byl naplánován na 8:30. Letošní absolventi animátorského kurzu pojali úvodní program netradičně. Během jejich scénky jsme se ocitli na staveništi. Nakonec přišel sám hlavní stavař – otec biskup.

Během jeho katecheze několikrát zaznělo, že skrze Ježíše máme najít cestu k lidem. Součástí katecheze byla i výzva, kdy jsme se měli podívat na souseda po pravé ruce, usmát se a podat si ruku. V katedrále se tedy ještě více propojilo společenství mladých, kteří na setkání dorazili. ,Naše srdce překypuje přáními, i protikladnými. Nemůžeme dělat všechno, mít všechno –snažme se mít nadhled a lehkost, které vyplývají z víry. Naučme se žít s vlastní nedokonalostí, součástí našeho života jsou i chyby a utrpení. Měli bychom rozlišovat v našich touhách a učit se skrze modlitbu a svátosti. Naučit se upřednostňovat a také naslouchat touhám duše, sebestřednost nás totiž uzavírá do sebe. Touha po radosti se ztrácí v naší společnosti. Roste duchovní vyprahlost. Snažme se podělit o víru s ostatními, nemít škrobené postoje, ale věřit v Boží lásku. My sami často odsouváme život z víry. Bůh nás ale volá k přetváření světa. Máme začít u sebe, nechat se vést Duchem svatým, radovat se z vložené Boží touhy. Celý život můžeme čerpat z této touhy odvahu k novým začátkům.´

Poté už jsme se rozdělovali do skupinek. Naše skupinka vyrazila z katedrály jako první. Kousek jsme se svezli šalinou a za chvilku zvonili u dveří Hospice sv. Alžběty.

Přednášku vedla paní doktorka Viola Svobodová. Zpočátku jsme se seznámili s praktickými informacemi a později jsme se dostali i k osobnějším příběhům. V Hospici sv. Alžběty je 22 lůžek, většinou jsou pacienti umísťování do jednolůžkových pokojů.

Hospic založilo Občanské sdružení v prostorách bývalého kláštera. Pacienti jsou zde léčeni paliativní medicínou.

Za předchůdce současných hospiců bývají považovány domy pro umírající, které v Irsku a Londýně zřizovaly křesťanské řády od 19. století. Roku 1967 byl založen první hospic v Londýně – Hospic sv. Kryštofa, jehož zakladatelkou je dr. Cecilie Saundersová. První hospic v České republice založila dr. Svatošová v Červeném Kostelci roku 1995.

Z přednášky jsme se také dozvěděli, že je zde možnost zapůjčit si pomůcky k opatrování nemocných a umírajících i domů. Bohužel je tato možnost zatím pouze v Praze, Brně a Ostravě. Hospice jsou podporovány jen dotacemi.

„Hospic není ani tak místo jako forma přístupu k nemocnému.“

 

K přijetí nemocného je potřebný tzv. informovaný souhlas, tzn. že je pacient zcela informován o svém zdravotním stavu. Pokud se ale nemocný sám tak rozhodne, má právo nebýt o své nemoci informován.

Lidé se bojí utrpení před smrtí, což je možná jeden z důvodů, proč poté žádají o eutanazii. Během desetileté služby paní doktorky v hospici ji o eutanazii požádali jen tři lidé, kteří se spíše báli být někomu na obtíž.

Pacientům v hospici je poskytována komplexní péče - zdravotníci, psycholog, sociální pracovníci, duchovní a dochází i dobrovolníci.Vedení hospice se zde snaží nejen o péči o celé tělo, ale také o péči o sociální, psychologické a duchovní potřeby.

,Nepřísluší se léčit oči, aniž se léčí hlava.

Nepřísluší se léčit hlava, aniž se léčí tělo.

Nepřísluší se léčit tělo, aniž se léčí duše.´ ( Sokrates )

V přednášce jsme se dále zamýšleli nad složkami lidské osobnosti, např. každý člověk má svou duchovní oblast. Nemusí se jednat jen o víru, ale také sem patří úžas nad krásou přírody, prožívání přátelství, lásky, ocenění dobra a krásy, pravdy a spravedlnosti. Jedná se o oblast nejhlubších jistot člověka, cenný vnitřní poklad, kde rozpoznáváme smysl života a jeho směřování, patří sem také existenciální otázky.

Z hlubin duchovní oblasti dále vyvěrá důvěra a víra, z níž vychází motivace a síla k velkým lidským činům i konečné bilancování života.

Nemocný si často klade otázky: Proč právě já jsem nemocen? Za co jsem si to zasloužil? Proč mě Bůh trestá? Má smysl moje nemoc? Jak se Bůh může dívat na takové utrpení?

Když na to nemocný nenalézá odpověď, trpí i duchovními bolestmi. Léčba duchovních bolestí může být dvojím způsobem – religiózní - řeší tyto otázky s knězem nebo laický – zdravotníci se snaží naslouchat pacientům a mluvit s nimi.

Každý týden v hospici probíhá setkání všech odborníků, kde diskutují problémy pacientů a snaží se přijít na jejich podstatu. Problémy zdravotní většinou souvisí s problémy duchovními. Člověk má tendenci problémy spíše neřešit, ale zasouvat je. Když zjistí, že už mu nezbývá moc času, snaží se vše vyřešit, ale mnohdy na to už nejsou síly. Cítí zoufalství a úzkost.

Pacient se musí snažit smířit s nově vzniklou situací, dokázat nalézt a přijmout novou životní roli – může nalézt i ve změněné situaci nějaký smysl. Nemocný potřebuje čas a pomoc na cestě ke smíření.

Tomu napomáhají vztahy v rodině, nemocní potřebují zájem a kontakt, možnost naslouchat, musí vědět, že si jich vážíme, máme je rádi a přijímáme je takové, jací jsou.

Téma bylo natolik hluboké, že se z přednášky nikomu nechtělo odcházet. Nakonec jsme se přece jen vydali zpátky na Petrov, kde už pro nás byly připravené vynikající bagety.

Během oběda si pro nás otec biskup nachystal překvapení v podobě koncertu rockové kapely Šatlavy. Bohužel, tímto pro mě diecézní setkání končilo a já jsem se musela znovu vydat na cestu.

I tak si myslím, že je to rok od roku vydařenější setkání. Jen tak dál, skvělá práce organizátoři.:-)

 

Sdílet

Komentáře

Pavel Husák (yetti) Nj, hospic :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka