Ano mami, ne mami

Divadlo pro normální lidi. Takový slogan si zvolilo brněnské BURANTEATR. Nakolik je to pravdivé tvrzení nechť po jeho návštěvě posoudí každý sám. Tento článek si klade za cíl jen informovat o existenci tohoto divadla a zároveň představit jeden z možných pohledů na hru Skleněný zvěřinec od Tennessee Williamse.

BURANTEATR je divadlo ve středu města, ale přesto vás halasně nevítá. Každý si k němu musí najít cestu sám, mezi regály knih. Už v předsálí začíná hlodat myšlenka, co to vlastně je zač - klasicky to nevypadá v žádném případě, ale experimentálně taky ne... Malá černá scéna se sporými kulisami zatím čeká, až se usadí mladé diváctvo. Na webových stránkách se píše, že „soubor tvoří absolventi JAMU a je takřka konzervativní - vyznávající dva opěrné body divadelní práce - text a herce. Režisér BURANTEATRu chce být „jen" decentním a precizním služebníkem obou - nikoli nad vše se stavějícím vládcem jeviště."

Příběh se odehrává v Americe, v žádném případě to ale není „americký příběh". Tom pracuje ve velkoskladě a jediné, co jeho dělá jeho život snesileným, je tajné psaní básní. Smyslem života jeho mladší sestry Laury je sbírka skleněných zvířátek, o které se stará jako o živé a se kterými je šťasná. V malém bytě s nimi žije ještě jejich hyperaktivní a mnohdy nesnesitelná matka, která si ale neuvědomuje, že svojí přehnanou péčí si svoje děti spolehlivě odcizuje. Otec, ten už s nimi dávno není - jednoho dne natankoval plnou a už se neukázal. Tom cítí, že by nejradši udělal to samé, ale svazuje ho morání povinnost živitele rodiny. „ ... jak se dostat ze zatlučené rakve a nevyrvat ani jeden hřebík?!" Jak se konečně vymanit ze svěrací kazajky synovství a začít svobodně dýchat, ale přitom nikomu neublížit?

Nemusíte Skleněný zvěřinec mít načtený, abyste se v něm neztráceli. Jednání postav je nám mnohdy velmi známé a bohužel se v něm někdy poznáváme sami. Hra myslím není nic víc a nic méně, než dobře zahraný příběh, který nám tragikomicky představuje jednu tragikomickou rodinu. Nemoralizuje, ani nechválí anarchii. Je to poctvivé herecké divadlo, které usiluje o tvořivý a vzájemně provokující střet herce s silným textem, nikoli o hercovu exhibici a sebeprezentaci.

Přicházela jsem do BURANTEATRu bez jakéhokoli očekávání. Odcházela jsem pobavená i zamyšlená, s pocitem příjemně stráveného času. Možná, že by někdo Skleněnému zvěřinci mohl vytknout, že neservíruje řešení, že nenachází happy end. Buď jak buď, já si z toho odnáším poznatek, že dostat se ze zatlučné rakve a nevyrvat ani jeden hřebík, je úkol nadlidský.