Zpěv drozda 25. století

Píše se rok 2 467. Na Zemi žije několik posledních milionů lidí. Nerodí se už žádné děti a lidé jsou uzavřeni ve svém Soukromí. Všechny práce vykonávají roboti. Vítejte ve světě plném automatizace a odcizení, ve kterém se na stránkách knihy Zpěv drozda začíná rozvíjet příběh Bentleyho, Mary Lou a Spoffortha.

Knihu Mockingbird dopsal americký spisovatel Walter Tevis už roku 1980. Českého překladu Miroslava Jindry se dočkala o šest let později pod titulem Zpěv drozda.

Deníkovou formou se dozvídáme životní příběh Bentleyho - univerzitního profesora. Mary Lou - rebelky, která se útěkem z internátu vzepřela mechanizovanému světu a nyní živoří v zoologické zahradě a Roberta Spoffortha - robota deváté generace, která je sice nejvyspělejším, ale zároveň posledním článkem umělé inteligence.

I když je kniha Zpěv drozda zasazená do daleké budoucnosti, ve které se to bez technických vymožeností neobejde, nelze ji označit za čistou science-fiction. Nenalezneme v ní přesné popisy technických novinek nebo postup výroby robotů, kteří se svým vzhledem takřka neliší od lidí. To, co čtenáře snad nejvíc zarazí, je to, kam se lidská společnost nechala více či méně dobrovolně zatáhnout. Hlavním heslem vtloukaným do hlavy už od mala je „Když něčemu nerozumíš, pusť to z hlavy.", „Se souložením je potřeba se moc nepárat." a „Samota je nejlepší." Už dávno neplatí naše dnešní „Jsem člověk. Mluvím, naslouchám a čtu." Lidé ztratili schopnost číst a když Bentley najde pár knížek, ze kterých se číst naučí, je za to uvězněn. Čtením se přece vniká do cizích myšlenek a to je vážné narušení osobního Soukromí.

V příběhu se Empire State Building nad New Yorkem tyčí jako náhrobní kámen. „Je to jen pomník, němý doklad schopnosti člověka vytvářet zbytečně velké věci."

„Z lesa sem zaznívá jenom zpěv drozda." Věta, která se jako ozvěna rozléhá celou knihou. Bentley ji objevil v jednom starém němém filmu a probudila v něm dosud potlačované emoce. Z té věty na něj čiší smutek a „zneklidňuje ho tušení pocitů, které jsou mu naprosto neznámé - pocitů, které ovšem zřejmě pohlcovaly každého jednotlivého diváka v dávném původním obecenstvu těchto filmů, pocitů nyní už provždy vyvanulých." Schopnost čtení a uvědomění si svých vlastních emocí roztáčí jeho životní kolotoč, který až dosud byl jenom ve vleku bezmyšlenkovitého stereotypu.

Mechanizovanost světa a v jistém smyslu nadvláda umělé inteligence samozřejmě přináší i řadu paradoxních a vtipných situací. Od komunikace s roboty přes zacyklenou továrnu na topinkovače až po znovuobjevování lidských schopností.

Zpěv drozda je kniha velmi čtivá i pro nás, kteří se jinak sci-fi vyhýbáme. Je sice poznat, že některé pasáže jsou už takřka třicet let staré - kdyby ji Walter Tevis psal dnes, určitě by některé technické detaily vypadaly jinak a kdyby ji Miroslav Jindra dnes překládal, přizpůsobil by svůj slovník víc tomu současnému.  Hlavní poselství by ale bezpochyby zůstalo stejné - důležitost vztahů, rodiny, logického uvažování a uvědomění si toho lidského, co je v nás.

zdroj obr.: http://imagecache5.art.com/p/LRG/20/2041/GIX4D00Z/christopher-bliss-empire-state-building.jpg