Hlavní cíl projektu Wintontrain - Inspirace dobrem byl inspirovat mladé lidi činem Nicholase Wintona. Bankovní úředník Nicholas Winton se v roce 1939 postaral o záchranu 669 převážně židovských dětí, vypravil pro ně 6 vlakových transportů a postaral se o jejich budoucnost v Anglii. Většina dětí byla ubytována v anglických rodinách, některá děti v mládežnických ubytovnách. Pan Winton je zachránil před válkou a jistou smrtí v koncentračních táborech.
Již v loňském roce vznikl projekt Wintontrain - Inspirace dobrem, který měl znovu připomenout tento šlechetný čin. Na počest pana Wintona byl znovu po 70 letech vypraven vlak, který vyrazil z pražského hlavního nádraží symbolicky 1. září 2009, jako poslední z vlakových transportů, který už do Anglie neodjel, protože vypukla druhá světová válka.
V souvislosti s plánovanou cestou propagační tým společnosti Wintontrain vyhlásil soutěž pro mladé studenty v kategoriích literatura, výtvarné umění, fotografie a film. Zadáním soutěže bylo inspirovat se jakýmkoliv projevem dobra. Ceny byly opravdu hodnotné, mimo jiné na první tři výherce kategorií čekala jízdenka připravovaným Wintontrainem.
Zúčastnila jsem se literární soutěže. Můj příspěvek se inspiroval dobrem, které jsem měla možnost spatřit v hospici v Rajhradě. Povídka Buď můj přítel zaujala odbornou porotu a já jsem získala své místo ve Wintontrainu.
Vyhlášení soutěže probíhalo v Paladiu Národního muzea v Praze 31.8. 2009. Vyhlášení se zúčastnila odborná porota, studenti a političtí představitelé. Večerem provázela Olga Menzelová a Vladimír Hron. V průběhu slavnostního večera jsme měli možnost shlédnout ukázku obnoveného představení Brundibár, které se za druhé světové války hrálo v koncentračním táboře v Terezíně. V publiku byla i jedna z představitelek hlavní role, jež ji hrála na představení v Terezíně před 70 lety. V závěru ukázky paní vstala a postavila se bok po boku mladým muzikálovým hercům a společně s nimi nám zazpívala závěrečnou píseň. Paní se na chvíli vrátila o 70 let zpátky.
Po slavnostním vyhlášení večer pokračoval rautem, který doprovázela kapela Hottentots Orchestra, jež hraje převážně hudbu ve stylu 30. a 40. let.
Ověnčeni tituly a novými zážitky jsme se vydali na cestu do pražského bytu načerpat energii na zítřejší náročný den, 1. září 2009, den odjezdu posledního transportu do Londýna.
Konec první části
Tento projek se mi moc líbí:)Zrovna dneska jsme se dívali ve škole na dokumentární film o této záchraně dětí, Wintonem...byl to velimi silný zážitek. Krásné mi na tom příjde právě to , že pan Winton, dnes už 100 letý staříček, o svém podnikání nikomu neřekl, nikdo netušil, že zrovna on to vše zařizoval, nechlubil se tím. Až snad po 50 letech našla jeho manželka na půdě složku se všemi jmény a dokumenty...Klobouk dolů:)
Héj, to je pěkné, už se těším na druhou část:)
Díky moc, doufám, že do příště už mi to nebude dělat problémy a přidá se to i s fotkama:-) bylo by škoda Vás připravit i o vizuální stránku, stálo to opravdu za to:-)
Ráda bych si přečetla povídku Buď můj přítel...je to možné? Děkuji předem:)
Ahoj, <a href="http://vysledky.wintontrain.eu/cs/site/literarni.php" target="_blank">http://vysledky.wintontrain.eu/cs/site/literarni.php</a> , snad se podaří tam dostat přes tenhle odkaz.:-) děkuju moc všem za projevený zájem a souhlasím s Králinkou, ten dokument nám pouštěli v přístavu Hoek van Holland, když jsme čekali na trajekt a byla síla dívat se na něj společně s Wintonovými dětmi, sledovat jejich reakce. <br />
Nejsilnější bylo ovšem setkání s panem Wintonem osobně, to se dozvíte v druhé části, která se tu v brzké době snad objeví:-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.