Soud nad Bohem (+rozhovor)

„Jsou různá ticha. Je třeba se postavit proti tichu, jakmile skrývá zločin. V takovém případě je třeba křičet, řvát." E. Wiesel

Ve čtvrtek 12.11.2009 jsem měla možnost shlédnout druhé představení z festivalu divadla U stolu. Podívaná to byla náramná a strhující, ani jsem nečekala, že vyvolá tolik otázek a že mě tak zasáhne. Jelikož se toto představení stále hraje, oproti zbylým dvěma, které jsem navštívila, nechám na Vás samotných, abyste posoudili představení, nejlépe návštěvou tohoto experimentálního divadla. Sklepení, kde se divadlo nachází, má neskutečně podmanivé prostředí a herci, kteří v něm hrají, jsou profesionálové, kteří Vás nejen díky dobře vybraným hrám vtáhnou do děje. Šamhorodský proces mě nenechal chladnou, proto jsem zavítala i na zahraniční stránky, které mě nechaly nahlédnout do života autora i celé hry. Bylo to krásné dobrodružství.

Rozchod s vírou?

„Nikdy jsem neztratil víru, bylo by to moc jednoduché, ale má víra je raněná. Napsal jsem v roce 1979 hru „Šamhorodský proces" (dosl. Soud nad Bohem), ve kterém postava hry Berish říká: 'A Bůh, v tom všem? Kdyby ke mně mluvil ve snu a vysvětlil tohle všechno, nepřijal bych to.' Nepochybuji o jeho existenci. Pochybuji o jeho spravedlnosti, jeho přítomnosti. V každém případě, nerozumím tomu a nejsem šťastný." - Elie Wiesel

Holocaust

Držitel Nobelovy ceny a profesor bostonské univerzity Elie Wiesel, který je původem z Rumuska, se po celý život zastává práv utlačovaných. Jeho osobní zkušenost s Holocaustem ho přivedla k tomu, aby využil svůj talent učit, psát a vypravovat k obraně lidských práv a míru po celém světě. Jeho více než 40 knih získalo nespočet ocenění. Po válce studoval v Paříži a později se tam stal žurnalistou. V té době stále mlčel o tom, co musel podstoupit v koncentračních táborech. Až během rozhovoru s francouzským spisovatelem Francois Mauriacem, byl schopný otevřeně prolomit dlouhaleté mlčení. Posléze napsal Noc, která byla přeložena do 30 jazyků a od vydání v roce 1958 byly prodány miliony kopií.

Připravte se, hrajem!

Hra je zasazena do středověké evropské vesnice, do níž přicházejí tři židovští purimoví herci a po rozhovoru s hostinským Berishem příjmou nabídku předvést Boha před soud, aby odpověděl na Jeho mlčení během pogromu. Je to silné drama beroucí v úvahu historické otázky, zejména po Šoa. Otázky zápasící s vírou. Když byl Elie Wiesel v Auschwitzu, byl svědkem utrpení. Toho, jak takové zrůdné věci nejsou neobvyklé ...

„Někde ve ztracené vesnici, pohřbené v prachu a tmě. Rok 1649, po pogromu. Nenávist vyhrála; smrt dosáhla triumfu. Pár zachráněných ví, že jsou samotní a v ohrožení. V hospodě, za soumraku. Velká místnost, hostinský stůl a pár židlí. Svíčky. Prázdné lahve a sklenice rozházené sem a tam. Stín svíce si pohrává na stěnách. U stolu si tři herci v purimových maskách objednávájí pití. Snad aby zapomněli? Aby zapomněli na ten teror, který nemá jméno? Aby oslavili svátek Purim, kterého zázraky jsou vyprávěny v knize Ester? Purim - svátek jednou do roka, svátek bláznů, dětí a žebráků. Karneval masek. Každý hraje hry, každý se opíjí. Každý touží po změně. ..." (překlad úryvku ze synopse hry)

Ďábel Božím obhájcem?

Uprostřed království noci, tři rabíni, všichni dobří a zbožní mužové, se rozhodují jedné podzimní noci žalovat Boha za to, že dovolil, aby jeho (vyvolené) děti byly zmasakrovány. Na povrch se dostávají strašné vzpomínky, zrůdnosti, znásilnění, vyvraždění vesnic, rodin. Při diskuzi plné emocí, když už chtějí sehrát soud s Bohem, vyvstává otázka, kdo bude Božím obhájcem. Chybí jim však jeden do hry. Tu se z čista jasna objeví mladý muž Sam, jehož minulost je více než temná. Všichni jakoby ho už někde viděli. Začne soud. Sam svými jemnými až exaltovanými slovy snad i ve chvíli přesvědčí rabíny, jak silnou má víru, všichni na chvíli jakoby chtěli být jako on, nepochybovat, mít na vše taková krásná vysvětlení ... Jaké je pak překvapení, když se ke konci odhalí jeho ďábelská tvář. Sám ďábel přišel drze hájit Boha. Pak je jen slyšet zvuk kopyt a řev. Pohled na zkamenělá těla. Rozsvícejí se znovu světla a herci se uklánějí. Potlesk je mnohanásobný. Ještě bych tleskala dál. Ale musím jít.

Závěr

Zaujalo mě, že i když Berish byl na Boha rozhněván a nechtěl mu odpustit utrpení národa, ale i svoje i tak odmítá žít bez Něho. Raději chce umřít, než by zapřel svého Boha. I to, když mu kněz nabízí ochranu kříže, se nám může jevit jako nepochopitelné, že nechce příjmout, ale z pohledu Žida, by zradil všechno, co byl jeho celý život, jeho pochyby, možná i jeho hněv. Je teď možná trochu teologickou otázkou, zdali se pro nás ne/křesťany teodicea dokáže obhájit/má šanci na přijetí bez soteriologie. Každopádně nic na tom nemění, že tato hra vám otevře nejskrytější otázky srdce a nechá ve vás minimálně kulturní zážitek.

*Pro anglicky rozumějící velmi zajímavý rozhovor s Elie Wieslem o víře. Bude-li zájem, přeložím do češtiny.

na stránce hned dole je download: rozhovor

obr. www.wikipedia.com