V listopadu máj? (+mluvené slovo)

19. 11. 2009 12:26
Rubrika: Divadlo | Štítky: festival u stolu

Mluvené slovo: pokus6.wma

Ach, Lori, jak jen bych ti chtěl říct, že tě miluji a ty bys mi rozuměla. Jak jen bych ti chtěl skládat české verše a ty cítila, jaká je v nich síla.

Upustila rudé květy.


Tak zašel dnes dvacátý den, v krajinu tichou kráčí sen.

Sedím na vrchu Radobýlu, lásko, jak rád bych tě laskal. Žárlivostí puká mi srdce. Ty sama v Praze. Ale ne, vždyť je tam Ludvíček. Jak ho miluji. Už dvacet dní jsem vás neviděl, jako bych počítal každou minutu. Moc mi chybíte. Víš, až bude Ludvíček velký, budeme chodit po kopcích. Lásko, projdeme Hazmburg a ukážu mu Milešovku. Pozná, jak se točí Labe a ukazuje svou sílu. Ukážu mu bránu, Bránu Čech, tam z Litoměřic. A taky, taky s ním vyšlápnu první cestu na Lovoš. Přeplujeme Labe na voru, prodereme se křovím a z vrcholu spatříme možná i Ploskovice. Lásko, jak já miluji ten český kraj. Proč já se vždy tak zadumám? Co jsem to jen chtěl? Ano, to je ono. Lori, jsi můj anjel. Cesta z Čech.

Jak se to jen mohlo stát? Mne si matka oči. Četla dopis, který ji přišel. Syn jí psal. Snad není nemocný? Necítí se dobře.

Poslední požár kvapně hasne, i nebe, jenž se růžojasné nad modrými horami míhá.

Co se to tam dole děje? Samý kouř. To snad není možné. Snad nehoří? Musím se tam podívat, aby se ještě někomu něco nestalo. Udýchaný, upocený vytahuje dvě ženy z domu. "Haste!" Volá muž. Chopil jsem se aspoň jedné strany. Oheň zžírá, co se dá. Plameny žhnou. Ach, jak mi plane srdce. Lori, co ti mám říct? Chováš se tak, no ... Ani učit česky se nechceš a ti tvoji rodičové. Co ti mám říct? Snažila jsi se mě někdy pochopit? Miluješ mne? Cítím se tak odcizený a přitom tebou plný. Jsi krásná. Tak co mi chybí? Ty víš, lásko. Tvé tělo dobře znám, pěkné je, ale co duše, co je tam? Tak řekni, co v ní je! Až se uvidíme, ti to povím. Nelze už tak dál žít. Vždyť srdce mám na cáry. Ta voda. Pfuj. Proč jen tolik přemýšlím? Vždyť bych se byl utopil jedním lokem. Vtipné. Je po všem, všichni přežili. Mám radost. Radost aspoň na chvíli.

Tak on zemřel. Pane Bože. Vždyť byl mladý, plný sil. Pane, proč?! Byl to můj syn! Na rukou jsem ho chovala. Jak dnes to vidím před dvacetišesti lety. Byl tak baculatý a rozkošně se smál. Proč, Pane! Proč slzy v očích mám?

„On nejde - již se nevrátí! - Svedenou žel tu zachvátí!"

Víš, jak jsme tehdá ve Stavovském hráli. Ta zkouška byla skvělá, byl jsem plný vzrušení. Konečně role, která mi sedla. Na Celetné, pamatuješ, U Červeného orla, ses na mě poprvé usmála. Už tam jsem tě chtěl, má Lori. Smála ses mé němčině, ale tak něžně, abys mě provokovala. Byl tam ještě Josef Kajetán. Pro tvoje oči, lásko, už ani nevím, o čem jsme s Josefem mluvili. Byla jsi tak plná porozumění, mohl bych s tebou mlčet celé dni a hladit tě po vlasech a necítil bych se vůbec znuděný. Kam se to vytratilo, má lásko? Proč už mi nerozumíš, tak jako prve? Kam se poděla Márinka? Ta četla ráda, jak moc jsem ji za ty verše miloval. Moje první láska. Tak proč už mi nerozumíš jako prve? Krve by se ve mně nedořezal. "To jsem se lekl, pane doktore. Dnem i nocí běhám s průjmem. Nevím, co jsem kde snědl. Už pár dní to trvá, ale to víte, zas nějaký neduh a prací, prací se člověk utuží. Ale dneska je mi zle, proto jsem Vás nechal zavolat."

Teď slzy rychle utírá, rukou si zraky zastírá

„Liebe Karel, kdybych věděla, že mi tak rychle umřeš, naučila bych se česky jen pro tvou radost. Teď už je pozdě. Můj milý, k slzám nemám daleko, ale ovládám se. Kolik lidí přišlo, rodiče, studenti, profesoři i pan Jungmann. Kostel svatého Ignáce se hudbou žalu otřásá. Ludvíček pláče, asi má hlad. Lásko, proč nepřicházíš? Nevrátíš se! Žal mě zachvátí. Teď ovšem tiše. Slyšíš? Rekviem. Derniéra."

Tiché jsou vlny, temný vod klín

Jako bych tam byl. Dávím se. Snad spím? Vidím plno zajímavých lidí. Jako na divadle. Ale divná se mi zdá ta scéna. Ve sklepení. Sedím v první řadě. Kdosi leží na zemi na vyvýšené posteli. Zajímavé, ještě jsem takové zpracování neviděl. Co je to jen za hru? Zdá se mi povědomá. Vypravěč začal:

Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.

Slzy lásky. Ach. Jedna ani nevím jak po tváři mi stéká. Ty verše bych psal já sám. V těch hájích borových, když jsem šel. Po hradech těch, když jsem putoval. Jak dobře mi bylo. Nebyl jsem sám. Co stalo se? Přišla si snad pro mě smrt? Kde jsem teď a co za sklep, kde slyším znovu Máj? Ach, jak krásné je to snění. Těším se na probuzení.

Teď na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá;
po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou,
myšlenka myšlenkou umírá.

Ten vypravěč jsem já sám. U stolu teď sedávám. Poslední hra, ta derniéra, jedenáctého či šestého byla? Nevím sám. Však jediné, co vím - nelituji, že jsem žil.

 

Karel Hynek Mácha

Máj

Sdílet

Komentáře

Vendula Krůlová Děkuju:)

herby super! :) člověk se nemusí namáhat čtením... ;)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka