Cesta do Londýna -druhá část

Autorkou článku je: BlanickaCZ

Po 70 letech stál na prvním nástupišti Hlavního vlakového nádraží v Praze historický vlak připravený na cestu do Londýna. Jeho pasažéry se opět staly Wintonovy zachráněné děti společně se svými potomky, novináři, pořadateli a studenty. Čestným doprovodem nám byla dcera Nicholase Wintona Barbara s manželem a dvěma dětmi. Ze zachráněných Wintonových dětí se účastnilo 22, z toho čtyři žijící trvale v České republice.

---

Slavnostní odjezd vlaku byl připraven na 9:01. Vlakovou soupravu tvořily parní lokomotivy  Zelený  Anton z roku 1937 a Albatros z roku 1947. Součástí vlakové soupravy, která dojela z Maďarska byl i salónní vůz T. G. Masaryka z roku 1930 a historický vůz z roku 1926.

První zastávku měl náš vlak ještě ve Vejprnicích v jižních Čechách, potřebovali jsme doplnit zásoby vody a hlavně uhlí na cestu do Německa.  Během cesty v České republice se s námi svezl i známý moderátor Jan Kraus, který zde natáčel svůj pořad Uvolněte se prosím speciál.

První den byl pro všechny účastníky zájezdu opravdu náročný, více jak desetihodinová cesta s mnoha zastávkami, během kterých jsme pouštěli rychlíky nebo doplňovali uhlí. Bylo zajímavé pozorovat přijetí různých národů po cestě. V České republice jsme byli senzací, lidé na nás mávali téměř na každé vlakové stanici, doprovázel nás vrtulník televizní stanice BBC. Po přejezdu státní hranice s Německem celkový ohlas mírně ochladl. Bylo vidět, že mnoho Němců nevědělo, jak mají na příjezd Wintontrainu reagovat. Během zastávek na různých vlakových stanicích v Německu jsme měli možnost setkat se s místními obyvateli, kteří povětšinou neměli o projektu Wintontrain žádné informace. Po překonání prvotního ostychu měli Němci nakonec nejvíc otázek, nejen na celkový projekt, ale zda se také ještě v českých školách vyučuje němčina.

Během slavnostního vyhlášení byla odhalena na prvním nástupišti socha Sira Nicholase Wintona, kterou na jeho počest vytvořila britská  sochařka izraelského původu Flor Kent.

Během prvního dne jsme měli spoustu času na prozkoumání našeho vlaku, někteří z nás vyzkoušeli i nabízené služby zdarma - maséra či kadeřnici. V průběhu prvního dne nám byla na každém kroku v patách Česká televize, která nás natáčela i v jídelních vozech, ať jsme jedli nebo hráli karty. Milou společnost nám téměř po celou cestu dělal populární zpěvák Vladimír Hron.

První den jsme zakončili v Norimberku, po náročné cestě nás na nástupišti čekali představitelé města, kteří nás přivítali svými poněkud delšími proslovy.  Poté nás rozdělili do tří hotelů, trošku chaoticky jsme hledali svoje kufry, které nám omylem přivezli ke druhému hotelu. V hotelu na nás čekali perfektně připravené pokoje a výborná večeře - jako příloha byly oranžovo-zelené nudle.

Ráno už jsme museli vstávat o půl šesté, náš vlak odjížděl směr Kolín nad Rýnem krátce po šesté. S ranním rozbřeskem jsme společně všichni popřáli našemu spolucestujícímu Pavlovi, který slavil 2.9. své narozeniny. Hromové Happy Birthday začal Vladimír Hron a postupně se přidali všichni cestující z Wintontrainu. Třešničkou na dortu byla kytka, kterou dostal Pavel od Barbary, dcery pana Wintona, k narozeninám ( dostala ji předchozí den na nádraží v Praze ). Poté slavnostně dojela naše lokomotiva a mohli jsme pokračovat v cestě.

Druhý den byl cílem naší cesty Kolín nad Rýnem.  Během cesty jsme měli možnost sledovat četné  vinice a hrady v okolí řeky Rýna. Zhruba v polovině jsme zastavili a znovu jsme pouštěli rychlíky. Této zastávky využili novináři a také dokumentarista Matěj Mináč, který během cesty natáčel svůj už druhý dokument o Nicholasi Wintonovi. Nejprve se před vlakovou soupravou fotili Wintonovy děti, pak ještě jednou se svými čísly, která měly před 70 lety, poté se fotili se svými příbuznými, s organizátory, jen na nás, studenty, se opět poněkud zapomnělo. Matěj Mináč v rámci natáčení svého dokumentu prvně chtěl, aby Wintonovy děti mávaly a smály se na kameru, poté chtěl, aby zazpívaly společně nějakou píseň. Začaly dojemně zpívat českou hymnu, někteří ji zpívaly znovu po několika letech. Procítěnou českou hymnu přerušilo až Mináčovo hlasité stop, záznam se opakoval znovu, atmosféra už byla pryč, hlavně, aby to dobře vypadalo v televizi. Hymnu nakonec zpívaly čtyřikrát, naposledy je přerušilo zahoukání lokomotivy a rozhněvaný průvodčí, který nás naháněl zpátky do vlaku,museli jsme pokračovat v cestě.

Příjezd do Kolína nad Rýnem byl nádherný. Všichni na nádraží nás nadšeně vítali. Naneštěstí  jsem vystoupila z vlaku jako úplně první. Lidé mi začali nadšeně tleskat. Paní se slzami v očích ke mně přišla a ptala se mě, zda jsem také potomek Wintonova zachráněného dítěte. Bohužel jsem jí musela sdělit, že jsem jen studentka, která vyhrála literární soutěž na téma Dobro. Zájem pochopitelně ochladl, ztratila jsem se v davu. Opět nás vítali dlouhými projevy, které, ač měly sebelepší řečníky, se v základu neustále opakovaly.

Před vlakovým nádražím jsme měli krásný pohled na kolínský Dóm. Měli jsme se rozdělit na dvě skupiny -skupina, která jela hned na hotel a druhá  skupina měla možnost projet Kolín. Zařadila jsem se do druhé  skupiny. Autobusem jsme postupně projížděli kolem kolínských pamětihodností, bohužel jich po druhé světové válce moc nezbylo. Zastavili jsme se v budově nacistického vězení. Bylo zvláštní procházet se po stejných chodbách jako nacističtí tyrani. Silný dojem to muselo především zanechat na Wintonovy děti. Poté jsme se vydali do budovy bývalé židovské školy, kde jsme zjistili, že i Německo má svého Nicholase Wintona. Německému židovskému učiteli se podařilo úspěšně zachránit několik desítek německých židovských dětí, kterým zařídil nový život v Americe. Měl možnost nasednout na poslední loď, ale tušil předzvěst masakru na židech a nechtěl opustit své studenty, které se mu nepodařilo zachránit. Nacisté   vyvraždili celou školu i s učitelem.

Po prohlídce této školy už jsme se vydali do synagogy. Po cestě jsem se seznámila s Tomem, který cestoval Wintonovým vlakem, když mu bylo pět. Hrdě mi ukazoval kartičku 70 let starou, díky které ho pustili do Anglie. Tom cestoval Winton Trainem společně se svou dcerou a dvěma vnučkami, jedna z nich je dokonce členkou izraelské armády.

V Kolíně jsme měli naplánovanou večeři v synagoze, kde nás velice vřele přijali. Byl pro nás nachystaný vynikající raut. V sále panovala skvělá atmosféra, jako by se sešli staří známí. O hudební vložku se postaral The Hottentots Orchestra a židovský představitel, který nám zpíval typické židovské písně - postupně se k němu přidával celý sál.

Nikomu se nechtělo ze synagogy odejít, ale další den nás čekala opět náročná cesta a přece jen, v nejlepším je dobré přestat.

S kamarádkou jsme se rozhodly navštívit kolínský Dóm, večer jsme se vydaly bez mapy a bohužel jsme bloudily v kolínských ulicích. Druhý den už jsme šly správným směrem. Měly jsme možnost vidět poklad Kolína, překvapilo nás, že se po nás nechtělo vstupné jako ve Svatovítské katedrále v Praze a fotit jsme mohly taky zadarmo. Jiný kraj, jiný mrav.

Po pořízení pár fotek jsme musely s kamarádkou opět spěchat do hotelu, abychom nepřišly o snídani.

Rozloučili jsme se s panem Hronem, který bohužel musel odletět do České republiky a připravovat se na koncert. Ještě jednou děkujeme za jeho milou společnost.

Třetí den byl cíl cesty opět jasný -Holandsko a Hoek van Holand, přístav.  Po cestě  jsme měli možnost sledovat krásy Holandska, ať už běžící  koně podél trati nebo větrné mlýny. Třetí den byla cesta ve vlaku nejkratší. Jakmile jsme dorazili do přístavu, museli jsme se rozloučit s naší milou maďarskou obsluhou vlaku, která nám vařila a pečlivě se o nás starala po celé tři dny ( mimochodem, posádku tvořili samí muži).

Uvítání v Holandsku probíhalo v sále v přístavu, kde jsme měli možnost shlédnout i první dokument Matěje Mináče o zachráněných Wintonových dětech. Přece jen osobitější než tento dokument bylo vyslechnout si příběhy těchto lidí osobně, což je nepřenositelná zkušenost.

Po shlédnutí dokumentu a přísné  pasové kontrole jsme se mohli nalodit na trajekt Stena Britannica.

Trajekt vyplouval v 11 hodin středoevropského času. Bohužel jsem patřila mezi tu hrstku lidí, které skolila mořská nemoc, proto jsem většinu cesty raději zaspala.

V 7 hodin středoevropského času jsme dorazili ke břehům Velké Británie. Vítalo nás krásně modré nebe a spousta lidí na vlakovém nádraží. Bylo vidět, že Winton Train měl ve Velké Británii asi největší ohlas.

Museli jsme čekat, než nám byl přistaven nový vlak, speciálně připravený pro tuto příležitost.

Oproti předchozí vlakové  soupravě na starém kontinentu, kdy jsme jeli nejvyšší  rychlostí 90 km/h, jsme v Británii cestovali až rychlostí 120km/h, takže jsme ani nestačili mávat lidem, kteří na nás čekali po celé délce trati. Ve vlaku jsme se dozvěděli, že na nás v Londýně čeká 200fundovaných novinářů a 20 televizních štábů. Nechali jsme se strhnout vlnou euforie a těšili se na svých 5sekund slávy.

Během cesty do Londýna nás ještě  navštívila Barbara Winton, která nás požádala o podpis knihy, jež obsahovala naše vítězné práce.

Po příjezdu na londýnské nádraží se ozval bouřlivý potlesk. Měli jsme vystupovat následovně  - rodina Nicholase Wintona, zachráněné Wintonovy děti ( na území VB se k nám přidaly ještě 4 zachráněné Wintonovy děti ), poté vítězi studentských prací a nakonec rodiny Wintonových dětí. Těšili jsme se, že nás konečně uvidí i známí doma. Bohužel, díky jedné snaživé organizátorce z VB jsme byli posláni jinou uličkou a vyhnuli jsme se tak veškerému mediálnímu zájmu.

Největší chvíle euforie měla ovšem ještě přijít. Prvně jsme museli ještě vyslechnout proslov pana Vlčka, který bohužel Nicholase Wintona překřtil několikrát na Winstona. Řeč měla i Barbara, Laurence -Nicholasův vnuk a samotný Nicholas, který nezapřel svůj humor ani ve 100 letech.

Pak už se chtěl každý  s panem Wintonem fotit a osobně se s ním setkat. Měli jsme to štěstí, že jsme se po cestě seznámili s Laurencem, který nám domluvil fotku se svým dědečkem. Museli ustoupit všichni reportéři, i ti nejdotěrnější z BBC a nastala naše chvilka slávy. Každý jsme si mohli podat ruku s panem Wintonem, dívala jsem se mu přímo do očí, potřásla rukou a poděkovala mu.

Během tohoto vítání na vlakovém nádraží bylo spousta dalších zajímavých momentů - souboj mezi paní Mináčovou - matkou dokumentaristy - a londýnskou policií, nechtěli nás pustit na raut, protože si mysleli, že s fotoaparátem kolem krku patříme mezi fundované novináře, nakonec nás poslali do historických doubledeckerů ( dvoupatrových červených autobusů typických pro Londýn ) a vydali jsme se alespoň na okružní jízdu Londýnem po největších zajímavostech. Vysadili nás u české ambasády, kde byl opět raut a pak už jsme se jen postupně loučili s novými přáteli z Kanady, Austrálie, Ameriky a Velké Británie. Autobusy nás začaly postupně odvážet.

Po cestě na letiště jsme se dozvěděli, že se nám bohužel rozbilo letadlo, kterým jsme měli letět domů, takže návrat byl nejistý. Nakonec se podařilo organizátorům zajistit tři letadla, z toho jedno vojenské -Andulu. Naštěstí či naneštěstí jsem letěla v prvním letadle- v Andule. Byl to můj první let, Andula neobvykle nahlas hučela a kymácela se na všechny strany, i z důvodu vichřice, takže bylo opravdu nejisté, jak doletíme. Naštěstí jsme v noci v pořádku přistáli na Staré Ruzyni, kde už na nás čekali rodinní příslušníci, aby si nás, obohacené o celoživotní zážitky a zajímavé životní osudy, odvezli zpátky do našich domovů.

Ještě teď slyším v uších houkat lokomotivu Winton Trainu. Bylo mi ctí, že jsem mohla být součástí tohoto projektu.

Blanka Heikenwalderová

Bývalá studentka GMK

S dcerou Nicholase Wintona Barbarou Winton

Po cestě okolo Rýna

Židovská synagoga v Kolíně nad Rýnem

Holandsko

Kolínský Dóm

V přístavu Hoek van Holand

Trajekt Stena Brittanica