Bílé lži

26. 10. 2009 17:58
Rubrika: Divadlo | Štítky: "z jedné vlny"

 

Černá komedie

 

Peter Shaffer

aneb jak názvem zmást ...

Vcházím do dveří a pomalu stoupám po úzkých schodech autobusu. Procedím pár slov něco jako „brýden" a klidím se z očí na první volné sedadlo. Přemýšlím, jak jsem se zde ocitla a co dělají všichni ti upovídaní lidé kolem mě. Přeříkávají repliky, vyprávějí vtípky, stěžují si a já jsem jako jemně objemný vzduch namáčknutá na sklo autobusu. Míjíme značku Přelouč s vidinou brzkého Kolína.


 

Konečně kafe. Z automatu přímo do hrníčku? Přemýšlím a nacházím jen slovo LUXUS. V tom mi dochází, že se nacházím úplně jinde, než kam se noha obyčejného diváka dostane. Chodba provozu je opravdu v provozu. Paní kostymérka vyběhla dosti hřmotným způsobem z autobusu a kdyby měla zeměplošské zavazadlo, byla by to šťastná žena, ovšem to její není na nožičkách, tak jí musí skoro neochotně pomoct kulisák Jarda, aby všechny ty kostýmy a rekvizity přenesli.

Mezitím mě moje mamka na malou chvíli opouští, aby zjistila, kde má dneska sedět. To proto, aby ji herci dobře slyšeli. Sundávám si svou růžovou čepku a v ruce držím notýsek, do kterého si chci zapisovat poznámky. Potloukám se po chodbě a koukám na kolínský repertoár. Samý dovoz, cedím mezi zuby. To jim snad onemocněl celý soubor? Ahá, problesklo hlavou rychlostí hlemýždího kroku ... Oni asi nemají stálý soubor. Do očí mě bije upoutávka na 70 let výročí kolínského divadla. No jo, teď je to všude samé výročí, ale že by napsali, že mi nedávno bylo dvacettři, to ne. Kolínští, ovšem ani pardubičtí, mě tedy nepřekvapili. V Pardubicích pro změnu zanedlouho, jedenáctého prosince, slaví krásných 100 let.

Páteční večer se začíná pomalu chýlit ne ke konci, ale k začátku představení. Šatnářky mě mile usazují pod světla bočního balkónku, kde si připadám jako pravý osvětlovač. Divadlo se začíná naplňovat. Scéna už od rána stojí, protože ji kluci kulisáci přijeli postavit předem, aby se to všechno stihlo. Koukám po lidech a je to samá bílá hlava. Jsem ráda, že se lidé v důchodovém věku umí vydat za kulturou a nesedí doma. Páté zvonění. Ti kolínští musí mít pořád něco extra, normálně slýchávám nanejvýš tři. „Dopřejte si luxus strávit představení bez mobilního telefonu." Ozývá se z reproduktorů a nejeden divák zbrkle sahá do kapsy. Je úplná tma a otvírá se opona. Herci hrají jako by bylo světlo.

„Vždyť ty všechno vidíš černě."

Rozesmála mě věta, kterou řekla Carol, Brindsleyho snoubenka. Strká kabel od gramofonu do zásuvky a ejhle je světlo, vypadly pojistky. Tedy pro herce tma a začíná nekonečný sled událostí a vtipných scén, který nenechá žádného kolínského diváka chladným.

K Brindsleymu, začínajícímu umělci, má přijet na návštěvu známý německý umělec Bamberger, aby mu zhodnotil jeho moderní sochy a případně je i odkoupil. Pro Brindsleyho je to významný večer. Jeho snoubenka Carol při té příležitosti chce Brindsleyho seznámit se svým otcem, který sloužil u pluku a je tudíž velmi ostražitý na to, s kým jeho rozverná dcera chodí a koho by si chtěla po tříměsíční známosti vzít. Dokáže si také poradit v každé situaci. Brindsley si proto, aby zapůsobil, vypůjčí nábytek od svého souseda Harolda, který vlastní starožitnictví a je nadšen věcmi z Orientu a zároveň od Brindsleyho očekává něco víc, než by chudák chtěl ... Když v celém domě vypadne proud, chodbou tápe nebohá sousedka slečna Furnivalová, která se záhy dostane do otevřeného bytu, aby nebyla na patře sama, když její kamarád Harold odjel na dovolenou a měl by se vrátit až za týden ... Z letiště ovšem Brindsleymu volá jeho stará láska Clea, že se za ním staví, což on se snaží zrušit kvůli schůzce s Bambergrem, ovšem známe ženy a jejich intriky. Clea netuší nic o Carol a ač se s Brindsleym rozešla, chce ho zpátky ... Plno vtipných situací se odehraje i poté, co na scénu přijde opravář Schuppanzigh, německý přistěhovalec, jak jinak než s německým přízvukem a zmátne všechny kolem, kteří si myslí, že je pan Bamberger.

Bíle lži, tak se jmenuje zbytek názvu hry v angličtině - Black comedy/ White lies. Bíle lži jsou ovšem samostatná komedie/fraška, která tematicky nenavazuje na Černou komedii. Proto každá lež i potmě vysvitne na povrch. Zvláště když jednou za čas herci škrtnou sirkou, či použijí nalezený zapalovač. Na otázky, proč Brindsley přesouvá vypůjčený nábytek zpátky do bytu Harolda a proč Clea předstírá uklízečku, když se náhle dostane do bytu, nebo proč otec Carol už dvakrát přelétl přes houpací křeslo, které tam před tím vůbec nebylo a kdo rozbil sošku Buddhy, si každý musí odpovědět sám. Nejlépe po návštěve pardubického divadla, případně jeho hostovačky.

Autor Peter Shaffer, který se narodil patnáctého května roku 1926, se jako desetiletý chlapec přestěhoval s rodiči do Londýna. Za svůj život napsal spoustu her, za které byl také oceněn cenou Kruhu newyorských kritiků, ale stěžejním bodem v jeho životě byl vstup do filmových vod. Napsal také scénář k snímku Pán much od autora Williama Goldinga. Roku 1965 si odbyla svou premiéru i Černá komedie na scéně londýnského Národního divadla. O tři roky později se už hra hrála u nás v Československu, v dnešním Zlíně. Asi vůbec jeho nejznámějším textem je Amadeus. V devadesátých letech se autor odmlčel, ale jen prozatím. Byl královnou Alžbětou II. povýšen do rytířského stavu.

Sám autor o této hře říká:

Černá komedie je fraška, která se odehrává po tmě a přitom s rozsvícenými světly. Zaměnit světlo a tmu je konvence převzatá z čínského divadla ... V Pekingské opeře jsem v roce 1955 viděl výstup, kdy dva bojovníci předváděli souboj ve tmě za plného osvětlení na jevišti. Říkal jsem si, že by se to dalo využít i v moderní situaci. Hned od počátku jsem si však, na rozdíl od dvojice soupeřů v čínské opeře, představoval shromážděnou společnost, jak beznadějně tápe v chaosu absolutní tmy.

Už zase v autobuse. Někteří herci ještě ani nejsou odlíčení. Těhotná Petra Janečková (Clea) si lehá na sedadla, aby si po dlouhém dni aspoň na chvíli odpočinula. Lexa (Alexandr) Postler (Schuppanzigh) vypráví přisprostlé vtípky kostymérce a já přemýšlím na jakou komedii se vydám příště. Byl to nečekaný a přitom vtipný zájezd, kdy jsem zas po dlouhé době mohla kouknout dál, než oko diváka dohlédne.

www.vcd.cz zdroj obrázků

Sdílet

Komentáře

Kristýna Boháčová Nj, VČD... to je třída :)). Moc dík, zaujaly mě hlavně Tvé zákulisní postřehy :).

Boženka hodně dobrý

herby Fajně sepsané, zřejmě vtipná hra! :)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka